jak začít…no…příběh pěknej. ze začátku to sice nevypadá – mrzák na vozejku ( citlivější a politicky korektnější osoby můžou tohle slovo nahradit slovem fyzicky handicapovanej, autor nerecenze je sice taky citlivej a neni žádnej balík, ale bojí se, že některý slova by mohly ze světa zmizet, když nebudou jednou za čas vyvětraný ) přijede do nový země a rozkoukává se. řeknete si, co s mrzákem, to nehrozí žádnou pořádnou akcí. ale to ste asi neviděli robocopa, tam hrdinu zastřelili a pak to tepr začlo bejt zajímavý. mozek mu přesadili do naleštěnýho kovovýho těla, odstranili pár morálních bariér a šou mohla začít.
no a tady se děje něco podobnýho. akorát že to tělo neni kovový, ale modrý a třímetrový. chlápka napojí na emocuc a šup, duši naloudujou do modráka. týpek se probere v jinym těle a řve nadšením. cool jízda a vyběhne z laboratoře, než bys řek borůvovej koláč.
k dobrýmu filmu ale transpersonální zážitek nestačí. musí přijít nějaký problémy, aby je hrdina moh bri a ku lantně řešit. například takovej výsadek do tajemný a nebezpečný džungle a pak taky nějakej kontakt s domorodci, co sou taky modrý a třímetrový, střílej z luku líp, než robin hood a skáčou jak sergej bubka, ale nepotřebujou k tomu tu tyč. chlápek se rozkoukává a zjišťuje, že domorodci jsou fakt docela sympaťáci, zvlášť ta roštěnka, co mu zachrání kejhák, když po něm jde nějaká obluda. taky vidí, že modráci se k sobě a k přírodě chovaj hezky a s úctou, což teda nemůže říct o nemodrákách, se kterejma sem přiletěl a který to tu chtěj vlastně tak jako lidsky vyplundrovat a vytěžit a neváhaj přitom zvysoka chcát na svoje vlastní lidi a zákony.
no a když se k tomuhle komparativnímu a mezidruhovýmu studiu přihodí na váhu dvě zamilovaný srdce, až to pleskne, pak dá rozum, že je náš hrdina najednou rozčísnutej jako strom po úderu blesku a neví, jestli se mu chce dál kopat za to mrzký lidský plemeno. celý kino mu ale napovídá. úplně to slyšíte, jak napovídá. modří jsou dobří. zelený mozky z planety země to rozhodně nejsou, poslouchej, modří jsou dobří…
mimochodem – znáte ten pocit, kdy si říkáte, proč to hrdinům tak dlouho trvá, než jim to dojde, za kterou stranu čutat? tou sou vážně tak natvrdlí? ne nejsou, to jenom scénáristi musí napsat ještě pár scén, po kterejch to dojde i těm tupějším v kině. možná jste šťastlivci a ste taky tupí, takže vás pak nenudí čekat na ty obraty, ale pokud nepatříte mezi tyhle štastlivce a stává se vám dost často, že uhádnete jak to bude ještě předtím, než kolem vás začne praskat v hubách popcorn, tak vám poradim jednu věc, upadněte do bezvědomí nebo vypněte určitý okruhy v mozku. všechny paměťový moduly. zapomeňte, že něco znáte. je vám devět let a ste poprvý v kině. nikdy jste nepoznali fernet, ženu, chlupatý ohanbí.
to se vám ale tady nestane. zřejmě zjistíte, že avatar tyhle moduly odpojuje nějak za vás, úplně přirozeně a nenásilně. a kromě toho nejste v žádnym blbym kině, ale na planetě pandora, kde všechno září a svítí, jako kdyby vám do pití naskákalo sedm tablet MDMA.
no ale pokračujme v týhle úplně divný recenzi.
hrdina se nakonec rozhodne pro správnou stranu a jde nakopat zadky tý špatný straně. dobrá strana je vždycky ta slabší. to si připomeňme. neplatí to ovšem na filmy o druhý světový válce.
chvíli to vypadá, že temná strana síly nakope zadek tý světlý, ale pokud se vám nepodařilo vypnout úplně všechny paměťový moduly, jen těžko vás to může překvapit. hrdina vždycky před koncem trochu dostává na prdel, aby se mohl vzchopit, vzpomenout si, za co bojuje, jak se jmenuje, kdo všechno mu dluží prachy a pak teprve může udělit závěrečnej direkt.
a tak sedíte a díváte se, jak ty modrý naklonovaný siouxové znovu sundávaj naklonovanou sedmou kavalérii a naklonovanýho generála custera a užíváte si to, moc si to užíváte, když dostává ta lidská rasa na kokos. halelujah, tak přece jenom je spravedlnost na světě…zvednete nahoru zaťatou levačku, až z toho zmodrá.
a tím se dostáváme ke konci filmu a konci týhle úplně nemožný recenze. zelený mozky mizí ze scény, většina z nich odlítá pryč – kupodivu i s vlasama na hlavě. hrdina už ví, kde je jeho místo. odhodí starý a přijme nový. otevře oči a lup ho tam. je konec.
kolem vás dožrali popcornjedi ( neplést s s rytíři jedi ) svuj popcorn a jedou titulky. lidi sedí a přemítaj. děti maj rozzářený oči. zapojujete znovu paměťový moduly a KURVA…zjišťujete, že některý nejdou zpátky zapojit.
opouštíte kino v nějaký mlze.
před kinem poskakuje modrá, třímetrová postava a vrhá se na nejbližší skleněnou stěnu obchodního centra. vyleze nahoru a hurónsky řve. tramvaje zastavujou a sklo se tříští.
jdete si dát sedm piv a jednu zelenou.
na hajzlu v baru si všimnete naleštěnejch kachlíků a oceníte to třema hvězdičkama.
a až druhej ráno zapojíte všechny paměťový moduly, půjdete rychle do práce a nebudete myslet na ten kus modrý kůže za uchem, kterej jste museli zapudrovat. když se ale rozhlídnete kolem sebe, vidíte, že ten modrej kus kůže má dneska v kanclu každej, i když se to neobratně pokouší zamaskovat tyčinkama amway. podíváte se z okna a toužíte znovu zahlídnout třímetrovou bytost skákající po hřbetech loftovejch bytů naproti šedý obloze.
z večerních zpráv se pak možná dozvíte, že modrá epidemie se šíří nezměrnou silou a to hlavně mezi dětma, takže si jdete ty svoje ratolesti pořádně prohlídnout…a dost možná, že zjistíte, že na některejch místech už jsou úplně modrý, používaj neznámej jazyk a dotýkaj se stromů, jako kdyby to byly živý bytosti.
howgh
…