Když jsem tam byl novej, nevycházel jsem z úžasu, že ty dědci a babky okamžitě nevyskáčou z voken a nespáchaj sebevraždu doplazením se do nejbližší vozovky, která ovšem nebyla vod voken moc daleko, protože budova byla položená vedle výpadovky na Prágl.
A zatim tam jen posedávali a polehávali na postelích a čekali až jim přinesou další nechutnou šlichtu a těšili se na konec měsíce, až se dostaví ty zrmdi, co jim říkaj příbuzný, aby si vybrali svuj pravidelnej bakšiš z jejich důchodů a za to jim na umakartový stolky položej pomeranče a rozteklý banány, co po nich zbydou jen skvrny. Plíseň v orezlejch koších.
Kurva, řeknu vám, bylo to vlastně dost depresivní, ale jelikož sem byl mladej a docela chlastal, připadalo mi to zábavný. Sem tam někdo umřel, tak jsme ho umyli a černý vrány ho odvezli. Po celym domě bylo chvíli ticho, než byl čas večeře a zas tloukly hliníkový lžíce do keramickejch talířů. Život pokračoval jako každý peklo.
Prostě takovej nižší level pekla. Nějakej osmdesátej vokruh. Mezi televizí Znova a Príma a Juchů.
No a do tohohle pekla se donesla zpráva, že papaláši z radnice chtějí udělat exkurzi, jak se žije našim seniorům.
Všichni tušili průser. Ředitelka dostala krámy, i když jí bylo asi šedesát a furt lítala kolem sester a uklízeček a všechno se muselo pucovat a já zůstával přesčas a drhnul jsem pelestě a nohy od postelí a oblezl jsem všechny lustry a vysypal z nich mrtvý mouchy.
Připadalo mi, že je je to úplně zbytečný, že peklo se prostě nedá napulírovat jako nějaká zasraná potěmkinova vesnice, ale kdo to s nima měl vydržet. Byl jsem tam na civilce, takže jsem to bral jako službu vlasti a taky trochu jako zkoušku charakteru. Když se nezbláznim a neuteču, vydržim už v životě všechno. I ty největší svině. Chodit k volbám. Civět na oteklý tváře politiků. Sledovat křivárny šéfů. Smát se podrazákům. A tak podobně.
Nechte se protáhnout peklem, pak vám budou i dopolední vysílání veřejnoprávní televize připadat jako ráj. Zasloužený dementí ráj. Paradajs…
Pak přišel ten den a do starobince vtáhla celá ta radniční suita. Starosta se nedostavil, prý má slabý žaludek a neměl by na to. Tak přišla místostarostka a pár dalších.
Sledoval jsem to z povzdálí, kdyby nastal nějakej nepředvídanej případ a někdo se rozhodl mluvit pravdu, abych ho udusil polštářem. Tak zněly pokyny.
Ale nikdo se pravdu mluvit neodhodlal.
Sestřičky se mnou zacházejí dobře.
A nejhodnější je ten mládenec s culíkem, co je tu na vojně.
Fakt mluvili vo mě.
Asi jsem jim ty postele vypulíroval dobře.
Místostarostka měla slzy v očích, když odcházela. Vypadala, že ji to vzalo. Že to na ni padlo. Že něco pochopila.
– Udělám všechno pro to, abych jejich situaci zlepšila. Prosadím nový Domov Důchodců. Lepší, vzdušnější, sladší, nebeštějští. Pracovat tam budou andělé a nebude se tam umírat.
Chachacha.
Ředitelka prděla blahem. Obdržela pochvalu, že za stávajících podmínek dělá, co se dá. Už se viděla v novym DD s novym personálem. Všichni dostanou přidáno.
Pak místostarostka odjela i se svojí suitou ve služebních vozech. Zbylo po nich jen stopový množství nezvykle drahejch parfémů, co sem nepatřily, ale brzo byly zamordovaný molekulama obvyklejch smradů staroby a desinfekce.
Všichni si oddechli a mohli si jít v klidu vyměnit posraný spodky.
Druhej den se to řešilo u ranní kávy.
Sestra 1 zvedla cigaretu a řekla:
– Já myslim, že se nic nezmění.
Sestra 2 to odkývala a zapálila si.
Pak obě dohromady odfukovaly kouř nahoru ke klenutýmu stropu, co byl kdysi stropem kaple, ale teď tu byla kuřárna a kafárna pro sestry.
Seděl jsem tam s nima, takže jsem vytáhl taky cigáro a neřekl jsem nic.
Z kaplí se stávají kuřárny a naopak to neni nikdy.
A žádný lidi, co přijížděj do pekla služebníma octávkama na tom nikdy nic nezmění.
…