Hajzl byl na chodbě, splachování na kýbl, kterej si musel člověk natočit z kohoutku trčícího ve zdi na chodbě. Tekla z něj jenom studená. Byl to jedinej přívod vody pro celý patro. Na hajzl se muselo chodit se svíčkou nebo čelovkou, protože do hajzlíku nikdy žádnej elektrikář nezaved kabel. Jedinej kabel, kterej tam byl položenej, byl ten, co tam člověk položil, než ho odplavil vodou vylitou z oprýskanýho plechovýho kýble s dřevenym madlem. Sprcha tam nebyla žádná.
Vlastně to nebyl žádnej byt. Byly to tři díry se samostatnejma vstupama z chodby. Tři kutlochy pro uměleckou a studentskou chamraď. V jedný díře bydlela dosud neobjevená umělkyně Anna ze Slovenska, která věčně kouřila tenký doutníky. Malovala na kartony z krabic, co posbírala za nedalekou Delvitou, všelijaký podivně zavinutý postavy s modrejma ksichtama, který bez vyjímky vypadaly postižený paralýzou a maniodepresí.
Seznámili jsme se tak, že jsme se potkali na chodbě a ona si tam u plechovýho umyvadla čistila zuby. Na sobě měla jenom kalhotky a nějaký tílko s MickeyMousem. Byl jsem střízlivej, tak jsem zrudnul a omluvil se. Oční kontakt, sondáž prsní oblasti, nohy hladký, nebezpečně dlouhý. Zrzavej ohon spuštěnej na zádech na vystouplý lopatky. Mario matko boží opatruj mě a ochraňuj před takovejma liškama.
Vyplivla pastu do prorezlýho dřezu a řekla mi:
– Ahojte, já jsem Anna.
– Tak jo. Já jsem Jirka.
Pak jsme si dali spolu cigáro na chodbě a kromě toho, že jsem si řekli svoje jména jsme hlavně mlčeli a polykali dým.
Ona se během toho dívala na někoho za mnou, což mi vyhovovalo, protože sem byl plachej typ a k umělkyním jsem cítil ostych, protože jsem se do nich snadno zamilovával a propadal se do jejich očí a dělal všechno, co po mě chtěly, lezl třeba po stropě nebo sháněl LSD, protože nutně potřebovaly otevřít obzory a mysl…jak si asi myslíte, že jsem jednoho skončil v pakárně?
No nic, nemusíte vědět všechno.
V další díře bydleli nějaký dva kluci. Ty jsem viděl všehovšudy třikrát. Jeden z nich měl dredy a obvykle nosil vytahaný triko s Bobem Marleym a chyběly mu tři zuby hned vpředu. Jednička, dvojka, trojka. Taky aby tam nebyla moc velká díra, strkal si do tý díry jointy.
Druhej týpek měl na sobě věčně šedivou mikinu s kapucí věčně přetaženou přes hlavu. Když jsem se jich ptal, co dělaj, tak jeden z nich řekl.
Tak různě…a druhej…
No to záleží.
Většinou ale byli zalezlí u sebe v bytě nebo si vypalovali zobáky někde v klubu.
Jednou se od nich z díry ozvala příšerná rána, jako kdyby tam spadla na někoho skříň a pak někdo křičel něco o zmrdech, který musí bejt zabitý… bylo to ve tři ráno. Pak už bylo ticho. Od tý doby jsem je oba dva ještě jednou viděl, takže jsem si jistej, že tam nedošlo k žádný vraždě.
No a ve třetí díře jsme bydleli my tři. Kamarádi z vidlákova, co zrovna přišli do Prahy a rozhodně ji nechtěli dobýt. Chtěli jsme v ní jenom přežít. Nájem byl tři litry. Za 5 x 5 metrů, plus tři proprášený matrace na zemi, který obsahovaly přesně tolik štěnic a hmyzu, aby to člověk po pěti pivech dokázal snést bez probouzení.
Jednim střešnim okýnkem se dovnitř dralo žlutý rameno slunce, ale bylo celý zaprášený z prachu, co se po generace usazoval v mezerách prken na podlaze.
Divim se, že tam nebyli švábi. Aspoň jsem nikdy žádnýho neviděl. Ale entomolog by určitě narazil na spoustu jinejch zajímavejch druhů.
Nikdy jsem neviděl domácího, vždycky jsem dal prachy Anně a ta to zařídila. Prej s nim spí, tak to vezme při jednom.
Cha.
Ze střešního okýnka jsme mohli vidět jenom lesknoucí střechy protějšího domu, kus nebe, antény trčící k nebi, hromosvody, úzký lávky pro kominíky, holuby posedávající v řadách, neustále si měnící místo, čechrající si peří. Měnící se nebe, slunce zatahující rolety mraků.
Noc.
Blikající hvězdy.
Tma.
Občas sklo posral nějakej holub a letěl dál.
Ahoj kamaráde.
Ahoj pičo.
Ahoj osude. Takový pěkný kaligrafie na skle vás dovedou zapřemýšlet. Co dělat? Přemýšlet, psát básně, shánět práci, onanovat do patnáct let starýho kapesníku.
I tak můžou vypadat veselý umělecký začátky v hlavnim městě.
Romanticky jenom pro toho, kdo se na takovym místě neprobudil s pekelnou kocovinou, zatímco se dovnitř dere neúprosný rameno slunce, který vás chce nahmatat a dát vám facku.
Jdeš se vychcat, napít se z kohoutku, svalíš se zpátky na matraci a dvě hodiny vzdycháš.
Dneska nebudeš psát básně ani psát román. Dneska budeš bojovat o svou existenci.
Žít nebylo nikdy jednoduchý.
Ani ve smíchovskym kamrlíku léta Páně 2002, vysoko nad Vltavou, nízko pod nebem.
…