Dejv zaparkoval svou otřískanou škodu 120 před rockáčem, pořádně prásknul dveřma a sám se tomu zasmál, vešel dovnitř a na osazenstvo podniku vypláznul jazyk – Nazdárek debilové! Tak co, už jste zhulený?Debilové se uchechtli a ukázali mu fuckáče, pak se tomu všichni smáli, protože to jediný na čem v životě záleží, je nenechat se vykolejit z pohody, pohoda je to jediný, co má cenu, každej kdo se stresuje, je úplnej debil. Protože každej chytrej ví, že stresovánim se nic nezmění, takže kdo se stresuje je buď úplnej debil nebo – nemá prostě dost matroše…
Čamr se Dejva zeptal, jestli má něco na hulení, Dejv se zatím posadil, přehodil nohu přes nohu, chytil na prsou za šnůru, co vedla k podlouhlýmu tubusu a jedním prstem na tubus poklepal. Všechno nám bylo jasný, večer to bude jako ze zlata.
První brko jsme smotli v rockáči, Oba barmani si přišli čuchnout, jestli se to dá a pak se vystřídali na baru, aby si oba před klubem mohli potáhnout. Slunce zapadalo za paneláky a některý lidi se vraceli z práce, do který chodili, aby si potvrdili svoji existenci. Bylo nám dobře, svou existenci jsme měli potvrzenou i bez toho. Všechno nám bylo jasný jako poslední paprsky, co nám olízly tváře a propadly se zeměkoulí na druhou stranu.
Vrátili jsme se do baru, ale barmani trvali na tom, že dneska bude hrát Frank Zappa. Zappa je v pohodě, když máš zappovskou náladu, ale my jsme zappovskou náladi neměli. Dopili jsme teda svý piva, domluvili na baru další zápis do sekery a šli k zaparkovaný škodovce. Dejv se posadil k řízení, otočil knoflíkem kazetovýho přehrávače a pustil Prodigy Voodoo People. – Usmějte se debilové, neboť sme všichni Voodoo People! Naskákali jsme do auta a několika smyky opustili parkoviště.
Dejv pilotoval a zvládal to docela dobře, přestože měl občas obě ruce někde u stropu auta a auto jelo po paměti. Provoz byl slabej, silnice široký a na všechno bylo dost času. Proč bychom se zrovna teď měli zabít při nějaký debilní autonehodě? Autonehody jsou pro ožralý lidi. A nám pomáhaly všechny voodoo panenky světa.
Den končil, světlo se ztrácelo, vjížděli jsme do silnic protínajících lesy a kolem tušili pomalu rostoucí houby. Světlo vycházející z lesních tvorů, hvězdy pomalu se rodící se nad námi. Z kazetovýho pásku na nás měsíční bůh sypal slova…
I’ll take your brain to another dimension
I’m gonna send him to outer space, find another race
Všemu jsme rozuměli a nic nad námi nemělo žádnou moc. Svět je to, co si vyberem za svůj svět. A všechno, všechno, všechno dokážeme přetavit v něco lepšího, když se svět začne posrávat.
Zastavili jsme někde v lesích. Tam, kde se nám to líbilo. Byl tam pěšina a šli jsme po ní. Už byla naprostá noc. Našli jsme lesní mýtinu s pařezy, co světélkovaly. Přes hadry mraků se občas usmál měsíční bůh a někde daleko jsme slyšeli řev roztouženejch srnců. Jenže to nebyli srnci, byli to bytosti, který byly někde na půl cestě mezi bohem a člověkem.
Posedali jsme na pařezy a balili brka. Otevřeli si lahváče. Poslouchali vesmír. Někde nad hlavami se nám něco vznášelo. Mohl to být Výr velký anebo něco docela jinýho.
Chtěli jsme o tom mluvit, ale slova se měnily v něco jinýho. Uskakovaly stranou a stávaly se něčím s docela jiným významem. Přišlo nám to skvělý a smáli jsme se tomu. Všichni předstírají, že ví, co slova znamenají, ale za nimi se skrývá něco mnohem silnějšího… Je možný, že jsme si jenom my toho všimli? Tajemství! Dech spiknutí. Přišli jsme na Tajemství světa. A zejtra na něj zapomenem. Proč? Bude to tak lepší. Aby náš nedostali, jako ostatní..
Vracíme se k autu. Opouštíme les. Jsme lidský bytosti a noc bysme tu nepřežili. Potřebujeme lahváče a lidský obličeje, úsměvy. Možná, že potřebujeme i Franka Zappu. Každopádně ale potřebujeme hudbu. Hudbu, která k nám promlouvá tisíciletým jazykem úderů a tleskotů dlaní. Potřebujeme slyšet beaty, jedeme nocí a s tvářemi přitisknutými na skle nasloucháme tomuto světu a jeho beatům. BREATHE!
Napsáno pod vlivem úmrtí leadera Prodigy Keith Flinta
Blog | Jiří Němčík