Některý z těch soubojů je nutný podstoupit doma, jiný v partě a některý ve škole. A jelikož je mi vzdálený psát o světě, kterej neznám, vrhnem se rovnou do mýho dětství a řeknem si něco o tý škole.
Celej druhej stupeň, od čtvrtý třídy do osmý, sme vedli s učitely nevyhlášenou válku.
Šlo o jedno konkrétní místo. Bitevní pláň. Špinavej, smradlavej podchod, kterym sem museli dvakrát tejdně projít cestou do tělocvičny a zpět do třídy. Podchod, kde chcali a srali snad všichni noční opilci, který se nad ránem vraceli do vlažně osvětlenejch pokojů na ubikaci, tři hodiny předtim, než masově povalí ulicema do továrny se stočenym kabanosem v kabele. Byl to hnusnej, modře vykachlíčkovanej tunel, kterej vedl pod místní dopravní tepnou, aby snad přechod pro chodce nahoře nezdržoval auta dovážející do továrny strategicky významný suroviny. Bylo to smradlavý místo plný posranejch trenek, zakrvácenejch obvazů, vložek, použitejch kondomů a hajzlpapíru, kterej se hejbal, jak pod nim lezly vypasený mouchy.
Připravovali sme se na to celou cestu, mluvili o tom, jak to proběhnem a vydržíme s dechem až na druhou stranu a když se podchod blížil, učitelé se nás snažili uklidnit a:
-NÉ, ŽE ZASE POBĚŽÍTE JAKO STÁDO PRASAT!
Ale pak už tu byl ten podchod a nešlo odolat, běželi sme a řvali a učitelé mohli zešílet, jak sme zdivočeli a nadávali nám a sami se snažili kráčet důstojně, ale bylo vidět jak postupně zrychlujou až do běhu a když se vynoří na konci, zhluboka nasávaj čerstvej vzduch a křičí:
-TICHO! TICHO!
Jako kdyby ticho mohlo zařídit návrat autority a řádu.
Jako kdyby sme měli zapomenout na to všechno, co sme viděli.
A viděli sme všechno to, co mělo bejt uklizený, ale nebylo, všechno to lemovalo naši cestu a křičelo na nás, hovna, chcanky, vložky, šprcgumy, všechno to, co mělo bejt schovaný odplavený vodou, prohnaný čističkou, co nemělo bejt takhle na očích, co radši nemělo bejt vůbec, ale tady to zcela svobodně okupovalo prostor a možná právě proto sme pokaždý cejtili s tim zhnusenim i nějakou radost z toho, že můžeme díky tomu opustit obvyklý pochodový tempo a svobodně se hnát vpřed.
Proč ten podchod nikdo neuklízel?
Protože ho nikdo nepoužíval.
Dospělí chodili nahoře přes silnici. Nebyl tam sice žádnej přechod, ale bylo to rychlejší. Život si zase jednou našel jinou cestu, než mu narýsovali plánovači.
Ale my sme byli děti a učitelé nám chtěli vštípit úctu k zákonům.
MUSELI sme chodit tim podchodem, i přes ty pravidelný rebelie a důtky a poznámky.
CESTOU Z TĚLOCVIKU BEZ VYZVÁNÍ BĚŽEL A NA VÝZVY NEREAGOVAL.
(Třeba někdy někdo napíše román ve slohu školních poznámek a dostane Magnesii Literu.
Věřim, že plno čtenářů bude ronit slzy, aniž by si všimlo příběhu.)
Jednou otec přišel z rodičovský schůzky, šel k lednici, vyndal lahváče, odzátkoval zubama, nalil si pivo do sklenice a ta nakynula pěnivejma bublinama a otec říkal, že se po nich chce, jestli by rodiče neudělali brigádu a neuklidili v TOM podchodu a že je to drzost.
Zeptal sem se ho, jestli to budou teda uklízet.
-HOVNO.- Pravil a dolil.
Pak držel přednášku, že ve společnosti sou role rozdělený a tohle maj obstarat chlápci s hovnocucama a košťatama, lidi, který sou tak blbí, že se na nic jinýho nehoděj.
A tak ten podchod zůstal dál neuklizenej a my sme běhali sem a tam.
Svobodně mezi hovnama.
Osvobozeni hovnama.
Až do tý doby, než přišla povodeň, která zvedla řeku tak vysoko, že vylítla z břehů jako nafetovanej sprinter a propláchlo to nejen podchod, co ležel hned vedle řeky, ale taky celou cikánskou rezidenční čtvrť, co byla hned poblíž. A podchodu to vyrvalo dlaždičky a čtvrť pak bolševik zboural a postavil tam luxusní paneláky co byly třináct pater vysoký a podchod byl dlouho zavřenej a z obou stran zábrany, aby tam nikdo nelez, ale nakonec tam přece jenom asi někdo vlez, protože se začalo proslýchat, že tam Veřejná Bezpečnost našla mrtvolu chlapa a ten chlap byl ožranej od krys, že nešlo poznat, kdo to byl.
Pak přišla revoluce a já se odstěhoval z města, ale nedávno sem se tam byl podívat a ten podchod tam pořád je a uvnitř je spousta graffity a jenom jedno, malý, malinký, možná od psa, hovno. A nahoře načmárali zebru a dali tam semafor s žlutou krabičkou a čudlíkem, kterej když si zmáčknete, tak nemusíte čekat ani čtvrt hodiny a naskočí zelenej panáček a náklaďáky zastaví a můžete jít a pod váma je ten podchod a celý vaše dětství a když ste v půlce, tak padne červená a auta začnou troubit, protože tenhle svět není pro pomalý a nikdy nebyl…
Takže si myslim, že se sice všechno zlepšuje, ale taky je všechno pořád stejný.
A kdo tomu nerozumí, má se dobře.
Howgh.