Když nás tam zavedli poprvé, byli jsme prvňáčci. Dětský oddělení. Regály s knihama. Hodně regálů a hodně knih. Sahaly až ke stropu, kam jsme nemohli nikdy dosáhnout. Usměvavá paní nás zavedla na koženkový krychle poházený po koberci, který jsme zasedli po dvou, po třech, podle toho, jak kdo měl tenkou prdel. Usadili jsme se a mleli sebou, dokud nezačala přednáška. Proč jsou knihy důležitý, proč bychom měli číst. Vsakovat příběhy. Nemuseli mi to vysvětlovat dvakrát. Hned jsem si řekl o legitku a začal chodit vsakovat dvakrát týdně.
Domů jsem si nosil rance knih. Rozložil jsem si je kolem postele, až se doma divili, jestli to hodlám všechno přečíst. Copak nedostávám dost knih k vánocům a k narozeninám a k svátku? No ano, dostával jsem dost knih, ale chtěl jsem víc. Přesouval jsem se v knihovně kolem regálů a vytahoval tady knížku a támhle jinou. Bylo mi skoro jedno, jak se která jmenuje. Každý jsem dal šanci. Každá skrývala něco, co jsem ještě neznal a nevsáknul. Malý lidi jsou jako houba. Nasávaj všechno co zaslechnou, co si kde přečtou, co uvidí. Později přijde čas se s tím poprat, ale nejdřív je nutný to do sebe dostat. Možná, že čím víc toho do sebe dostaneš, tím horší je to pak uspořádat.
Ale kdo by na tohle myslel, když čte Ivanhoea nebo Pět neděl v balónu nebo Ilju Muromce, jak dělá uličky v tatarskejch řadách. Kdo by na tohle myslel, když mu Jestřáb vysvětluje, jak být správným hochem od Bobří řeky.
Ale s dětma je třeba pracovat. Asi ty naše duše musí vždycky někdo vést. A když nevede, můžeš ztratit nit. Můžeš zapomenout na starý dobrý stezky, když hledáš jiný. A tak se stalo, že jsem najednou ztratil tuhle stříbrnou nit.
Možná za to mohly nějaký zmatky v dospívání, možná rozvody rodičů, možná revoluce. Pamět není zdaleka tak spolehlivý vypravěč, jako Balzac. Není ani tak dobrá jako Karel May. A jenom o kapku lepší, než Karel Marx.
Ale ta žízeň, ta se nemůže jen tak ztratit. Ta stříbrná nit svítila i v naprostý temnotě dospívání, kdy jsem řešil kolik piv je třeba vypít, abych ztratil ostych před krásnými dívkami a kolik cigaret je třeba vykouřit, než přijde čchanový osvícení a podobný kraviny.
Najednou jsem tam byl znovu. Věděl jsem, že je tam najdu. K.H.Máchu, jak stoupá na hrad Karlův, Havrana, jak od krbu vyřvává, že mám utrum, Diviše, jak nadává na Beneše a syfilitika, prvního dělnickýho prezidenta. Zeměměřič Ká mi ukáže, kudy povede cesta. Věděl jsem, že tam budou, že vystoupí z mlhy a daj mi to, co budu potřebovat.
Zase jsem stoupal po těch schodech, který naléhaly, abych zpomalil a bral do rukou všechny ty hřbety, který vypadaly dočista mrtvý, ale jenom proto, aby zmátly toho, kdo se zmást dá. Protože všechno ožívalo, sotva jsem otevřel desky a začetl se do první stránky.
Bylo mi sedmnáct, život pukal, země se otvírala, slova vystřikovala až někam za klenbu mozkovny. Zašil jsem se do oddělení poezie a odcházel s Holanem a Divišem, Gellnerem, Máchou. Ve škole něco naznačovali o těch kladivech, který zbouraj všechno to starý zdivo, ale teprve teď mi docházelo, co je zdivo a co kladivo a bylo mi to všechno divný, protože jsem to chápal nějak jinak, než mi to vysvětlovali. Dodnes nevím, jestli to byla jejich nebo moje chyba.
Kdykoli mi bylo špatně, holka mě odkopla nebo já odkopnul ji, nebo jsem dostal odklad maturity nebo já odložil maturitu, nebo jsem měl kocovinu nebo kocovina měla mě, šel jsem do knihovny a seděl tam na koženkovejch krychlích mezi regálama, uprostřed ticha, který si nedokážete představit. Moje město nebylo plný studentů, moje město bylo plný továren a z továrny málokdy vede cesta jinam, než na zahrádku za městem nebo do hospody nebo k televizi. A tak jsem tam seděl v naprostým tichu a zvenčí tlouklo slunce do oken, než přišel kolem šesté čas odejít.
Přišel jsem k pultu, kde seděla knihovnice s otevřenou knihou, usmála se a řekla:
– Tak co pane Jiří, byl jste tu dnes dlouho.
A já jsem se taky jen usmál.
– Tak dlouho, jak bych chtěl, určitě ne.
Rozuměli jsme si. Znali jsme se. Bylo to malý město a na všechno bylo dost času.
Když jsem s knížkama sešel vrzající schody, zase jsem nepatrně zrychlil. Opustil jsem nádvoří, prošel kolem Krista a vynořil se na mostě, ze kterýho bylo vidět, jak moje město obepínají paneláky a nad tím vším trčí dovysoka komín. Z továren se sunuly šnůry dělníků. Bylo to ještě předtím, než začali všichni jezdit autem.
Batoh jsem měl těžkej, jako kdyby tam byly kladiva a rozhlížel jsem se po zdivu.