Spal jsem jako dlouho. Několikrát mě k ránu probudil řev ptactva, ale to jsem se jen převalil na druhej bok a spal dál…
Nakonec už mi to ale nezabíralo. Tak jsem se pomalu doploužil do koupelny, vymačkal pár bílejch beďarů a obličej potřel pálivym sajrajtem, co mi sehnala máma od známý doktorky na kožním. Připadalo mi, že mi shoří obličej. Ale líbilo se mi to, připomínalo mi to kořalku.
Pak jsem došel k ledničce, vybral si pár věcí, sýr, jablko, jogurt a usedl ke stolu. Zapnul jsem rádio. Hrála tam klasika. Na Vltavě, což byla jediná slušná stanice, co se dala naladit v tomhle podělanym provinčnim městysu, nic špatnýho nikdy nehráli.
Na pracáku jsem byl včas. Měl jsem pohovor se sympatickou paní středního věku o tom, co bych chtěl dělat. Krčil jsem rameny a bál se přiznat, že nic. Vyjela mi z počítače pár adres s telefony. Za čtrnáct dní nashle.
Do další podpory mi nezbývalo moc peněz. Šel jsem domů a pokoušel se kreslit. Nakonec jsem to zabalil a otevřel rozečtenýho Dostojevskýho. Raskolnikov se sekerou. Ten se pokoušel vyřešit stejnej problém, ale měl víc odvahy. Stejně dopadl blbě.
A já neměl žádnou teorii o nadčlověku.
Přišla máma z práce. Pomohl jsem jí s taškama ode dveří k ledničce a pomalu nakládal obsah dovnitř.
Tak co na pracáku?
Nic. Dali mi pár adres. Samý blbý místa.
Měl by ses víc snažit.
Já vim. Vim, co bych chtěl. Chci bejt spisovatel….nebo malíř….
Vždyť pro to nic neděláš!
Ale dělám. Snažim se psát. A maluju.
Mně se zdá, že se pořád jen flákáš.
To se ti jen zdá. Dneska jsem celej den psal.
– Rád bych tomu věřil.-
Máma se raduje.
Dáš mi to přečíst?
To by se ti nelíbilo. – Pomyslim si, že na její vkus je tam toho moc o kundách a čurácích…ty tam musí bejt, když chce bejt člověk pravdivej…a nesmí zapomenout na hovna…
Občas to byla i pravda, že jsem celej den psal, ale to co jsem napsal, za moc nestálo. To jsem poznal i bez toho, abych to někam posílal.
Tak jsem to nikam neposílal.
Pak jsem do večera něco ťukal na stroji. Náhodou mi to třeba i šlo. Snažil jsem se. Slova naskakovaly jak cestující do rozjetejch vláčků. Byl jsem dobrej a vedle mě se hromadily vykouřený startky zabušený do skleněnýho popelníku. Šlo mi to. Měl jsem dobrou náladu. V noci jsem se šel projít. Procházel jsem kolem hospod, kolem žlutě zářících voken, za kterejma se ozýval burácivej smích… ale nešel jsem dovnitř. Bál jsem se lidí tam uvnitř. Byli hluční a neuznávali nic, kromě úspěchu, i když sami byli lůzři.
Ale většina z nich měla práci a živili rodiny.
Měli cíl.
Já ne.
Přišel jsem domů a všichni už spali. Nemoh jsem už ťukat do stroje, protože bych budil sousedy a rušil tak zaslouženej odpočinek pracujících.
Bukowski by se na to neohlížel.
Buk by se s tim nesral.
Já jsem ale nebyl Bukowski.
Nebyl jsem nikdo.
Četl jsem Zločin a trest dlouho do noci. Spát jsem šel až k ránu, kdy cvrlikali ptáci za okny. Život je skvělej, tvrdí ti, co se mají skvěle. Ti, co mají všeho dost. Chyběla mi energie. Chyběla mi ženská. Vyhonil jsem si ho.
Vzbudil jsem se po těžkejch snech. Většinou se mi zdálo o divnejch věcech. Byli tam divný lidi a dělali divný věci. Snažili se mě zabít. Úplně normální sny…
Bylo poledne. Snídal jsem a díval se ven na hezkej letní den plnej slunce. Venku chodily krásný holky a všechno stálo prachy. Podpora v nedohlednu. Z televize se na to taky dívali…
Šel jsem ven do parku, ale bylo tam moc lidí.
Prostředkem parku se valila řeka. Seděl jsem u ní na vybledlý lavičce a kouřil Startky bez filtru. Svlík sem se do půl těla a otevřel knihu o Zenu. Zajímalo mě všechno. Měl jsem dojem, že by mělo.
Kolem prošla známá holka. Pozdravil jsem ji bez úsměvu. Co bych jí mohl nabídnout? Byl jsem ztracenej i sám pro sebe. Měl jsem pocit, že to třeba někdy přijde. Den kdy budu vědět co a jak. Ale ten byl daleko. Jak šel čas, posunoval jsem ho dál a dál.
V tom horku a po těch cigaretách jsem dostal žízeň a tak jsem šel do domů.
V tom horku a po těch cigaretách jsem dostal žízeň a tak jsem šel do hospody.
Vyberte si, co chcete. Vy můžete.
P.S. částečně hodně archivní text, kterej jsem dneska resuscitoval…