Ne, že by se mi po těch dobách stejskalo, stejně to naši fotříci přeskakovali a říkali si: Škoda papíru ty vole… místo toho tam mohlo bejt něco o prvnim tajemníkovi KSSSSRČ v LLLČRRR… nebo aspoň vo vývoji nový škůdky… prostě něco užitečnýho, ze života.
Úloha poezie v dějinách, vo tý vlastně nic nevim, asi sem pojmenoval článek úplně blbě. To bude asi tim, jak mi to naroubovali ve škole do hlavy tyhle vedoucí úlohy. Ale když už mě napadlo, že bych vo tom měl něco napsat, tak napíšu jakou měla a má úlohu v mym životě. Trochu se tu svleču, protože vod toho ty blogísky sou, no ne? Trošku zavrtět zadkem, udělat pár póz, předvíst, že mozek po všech těch alkoholech ještě pořád funguje a vůbec, že člověk ještě žije.
Žije možná i díky poezii.
Tak asi v 16ti sem se malinko zbláznil a chodil často do knihovny. Úplně vzadu, v místnosti zastrčený jak sklad na mopy a kýble, bylo oddělení poezie. Seděl sem tam několik hodin s těma stovkama knih a Havran se mi vůbec nelíbil, líbil se mi Gellner, měl sem stejnej pocit zmaru, zvlášť když za zamřížovanym voknem (knihovny musí bejt taky zamřížovaný, jako blázince, aby se to moc nerozšířilo ven)tlouk déšť do okapu a co chvíli sem zvedal hlavu a přes matný sklo patřil na bílej kostel s prasklinou podél zvonice, kterej komouši nechali málem spadnout, protože zrovna na tom místě by se hodila jedna bytovka pro textilku. Na tuhle dlouhou větu taky nejsem zrovna extrémně pyšnej, sorry.
Líbil se mi Ivan Diviš, nevěřícně sem lapal po dechu, když mi do hlavy dopadadaly slova jako kladiva, jako kdyby to byl Zeus, kterej se zrovna nachází v hodně nasraný náladě a metá po lidstvu blesky a bičuje zem pokrytou pokrytci (už zase sem to udělal!)a sráči, jako by z nich chtěl nadělat humus pro nový, lepší pokolení.
Tak sem tam vodsud vodcházel s těma Divišema, byly to všechno tenký knížky, ale každá vážila víc, než celý oddělení marxismu-leninismu a ekonomie k tomu, přes hradní nádvoří a vzal to kolem antikvariátu, kde sedával s rozevřenou knihou takovej vousáč ve vlněnym svetru, kterej od pohledu musel dost kousat, na rozklížený židly, která vždycky zavrzala, když se pohnul, aby se napil z vystydlýho kafáče nebo aby vyměnil knihy před sebou nebo aby mě zkasíroval, když si mě v regálu vybral nějakej Dostojevský nebo Turgeněv nebo Skácel.
-Osmdesát.- Podal sem mu stovku, kterou sem si utrh od huby a tejden kvůli tomu nebudu pít a jíst jenom starej chleba s margarínem.
-Naschle.-
-Naschle.-
Pozdějc sem se dozvěděl, že taky píše poezii.
To sme se sešli na nějakym čtení, co zburcovala alternativní mládež na polozbořenym statku za městem, kam sme všichni přijeli na kole nebo přišli pěšky.
Polovina z nás měla básnický ambice, druhá polovina měla ambice muzikanstký.
A tam sme si četli svoje básně, který se podobali těm básníkum, který sme zrovna četli.
Pro jistotu sem si přines Medívka Pú, že budu číst z něho, protože nebylo povinný číst vlastní tvorbu.
Polovina básní přede mnou byla vo kundách, druhá polovina o Bohu a kundách.
Tak sem četl radši z toho Medvídka.
Jak Ijáček ztratil vocas.
-Protože je to hluboce symbolistní.-řek sem a napil se ferneta.
Smáli sme se.
Bylo to pěkný.
Pak sme jeli na svejch rozhrkanejch kolech bez osvětlení zpátky do svejch paneláků, ale bylo dobrý vědět, že existuje nějaká smečka lidí, který ty kladiva taky cejtěj. A že jim poezie v novinách nepřipadá jako blbej nápad.
Vobčas sme se pak potkali v tom uddělení mopů a kýblů a usmáli se na sebe.
-Co sis pučil?
-Hele mam novej vobjev, Jáchym Topol.
-Jo ten je dobrej. Pozvali sme ho na čtení příští víkend, přijdeš?
-Jasně.
A vousáč se na mě pak taky usmíval, ale nikdy mi nedal žádnou slevu.
Každej se musí něčim živit a to i tehdy, když chceš psát u kundách a Bohu, protože kundy a Bůh tě nenasytí a nezaplatí nájem, i když o tom prvnim psal Henry Miller a vo tom druhym se zmiňoval Syn člověka.
No jo, ale v knihách se toho nakecá.
Dneska bez pointy, takovýhle deštivý odpoledne si pointu nezaslouží, možná jen nepatrně sentimentality si jeden může dovolit, když ví, že je nájem zaplacenej a ještě trochu rejže v plechový skříňce nad kuchyňskou linkou.
…
nejvíc
se děsím toho
že všechno podstatný
už se stalo
a teď už sem
sundal nohu z plynu
projíždim zatáčkama
jako by se nechumelilo
jako by se nic moc vlastně nedělo
volant mi klouže v ruce
a já znuděně koukám z okna
jak prší
nebo sněží
nebo svítí slunce
a na zadních sedačkách
řvou děti
který nemám
a perou se
a já se znuděně koukám
z okna
a otáčím se na tebe
„podala bys mi pití?“
a ty říkáš
„jo chlastání, to ti vždycky šlo.“
nebo tak něco
a žádná voda už nikdy
nebude perlivá
…