Nechtěl jsem nikoho potkat. Chtěl
jsem jít sám. Přes pole, kolem lesa, pěšinou podél
řeky. Po krajích byla zamrzlá a na jednom místě
k ledu přikovaná, rozcupovaná mršina labutě. Mršina.
Baudelaire. Šílenej pohled na přebalu knihy. Nemocný
ruce básníka ponořený do lavoru plnýho
čerstvý krve. Nejsem ještě šílenej, ale možná
k tomu pochoduju.

Do plic jsem nasával mrazivej
vzduch. Pravidelný dech. Řeka a špalíry statnejch
stromů. Kdybych byl jeden z nich. Jen se rozmáchnout pažema
nad vodou a cítit, jak na mě raší listy. Zůstat tak
až do konce, než mě podetnou. Než mě sebere velká voda.

Večer přicházel. Od východu.
Tohle zůstává už staletí stejný. Jen to
pozorujou jiný voči. Vzpomněl jsem si na ten pocit, že je
všechno stejný. Že jsme všichni stejný. že můžu
bejt kdokoli. Mohl jsem bejt kdokoli. Že jsem moh bejt v životě
blbej, chytrej, bohatej, mít rakovinu, živit se kořínky,
myslet na celibát, opěvovat Jehovu, stavět mrakodrapy, být
patník u cesty, prostě cokoli a kdokoli. Moje pracně
budovaná individualita se v jednom jedinym tripu zjevila ve
svý bláhovosti. To na čem mi záleželo, čeho
jsem si na sobě považoval, všechno to byly pitomosti. Jsme sněhový
vločky v Buddhovo horkym dechu. Zrodíme se zas, až se bude
nadechovat. Možná.

Vracel jsem se zpět. Nejdřív
ze záhybu cesty vyběh černej pes s vyplazeným
jazykem. Chvíli stál, ohlídnul se zpátky,
pak se podíval zpátky směrem ke mně.
Pak se vynořil jeho pán se žlutym vodítkem. Pak už
bylo víc psů a víc jejich pánů. Když to
překročí určitou hranici, je z toho město.

Otázky zůstanou nevyřešený.
Na nic nepřijdu. Jsem sněhová vločka a měl bych bejt rád,
že sněží. Jsem tu s miliardama jinejch vloček. Když nás
to navane do závěje, je to civilizace. A někdo do nás
vychčije svý obrazce.

Domů nepůjdu. Prošel jsem několik
dlouhých ulic, než jsem došel do knajpy. Dejv už tam seděl.
Čamr taky. Pár dalších lidí.

• Ty vole mě je strašná
  kosa.Sednul jsem si na kraj stolu.

• Dej rum, to tě zahřeje. Zazubil
  se Čamr a jazykem nalíznul papírek.

• Rum nemůžu…Venco dej mi jeden
  tuplovanej grog, Mávnul jsem na výčepáka.

• Dáš s náma špeka?

• Ty vole já nevim…je mi po
  tom tripu nějak divně…

• Normální dojezd,
  nesmíš bejt měkkej. Cos dělal?

• Ty vole chodil jsem po městě a
  povídal si s nějakym démonem.

• A co ti říkal?

• Něco vo tom, že jsem jen sračka
  ve vesmíru.

• No dyť jo…Dejv se zatvářil
  zasvěceně.

• No právě…nic není
  jako dřív.

• Nikdy nebylo…pojď na špeka,
  přijdeš na jiný myšlenky.

Nevěděl jsem, jestli chci nějaký
další myšlenky. Chci svůj život prožít v blažený
nevědomosti. Nemám na to stát se velkým
psychedelickým mudrcem, guruem, zavěcencem 4. ponožkového
stupně. Seru na to všecko.

• Tak jo, Řekl jsem a za chvíli
  jsme zas stáli venku.

Noc už tam zvítězila, převzala
vládu. Od úst k ústum putoval pradávnej
oheň. Jsme to opravdu my, kdo ho udržujem? Ostatní spí. Co jsme, kdo jsme? Další
blbá generace, která si myslí, že fotříci
hovno ví a sere na jejich plány. V koutku úst
nám visí joint a v ruce držíme pivo. No a co.
Kdyby ty před náma mohli hulit, tak hulí taky. Myslíte
si, že nás znáte? Hovno, ještě jsme neřekli
poslední slovo. Jde o to, s čím příjdeme. A
když s ničím? NO FUTURE. Tak nečum.