No aspoň se o to pokoušeli. Nevěděl
jsem nic o Friedrichovi N., kterej to zkoušel už přes stopadesáti
lety, celkem mi stačili ti, co se o to pokoušeli teď.
Pamatuju se dost přesně na tu
kostnatou, modře žilkovanou, vybledlou ruku, jak se přibližuje k
mýmu krku, její studený prsty uchopí zlatej křížek od babičky
k narozeninám, pak ta ruka ten zlatej, hřejivej křížek s Ježíšem
urve a vzdaluje se ode mě, stává se znovu součástí těla,
součástí obličeje, kterýmu někdo odebral z tváří všechno
maso, obličeje soušky učitelky, která nás má na dějepis a na
češtinu a na ruštinu, soušky učitelky, která říká:
– Němčíku, přines žákovskou
knížku a řekni rodičům, ať si přijdou promluvit s tvojí
třídní učitelkou.
Tenkrát byla společnost plná
třídních učitelů. Všechno bylo vysvětlený třídními
rozdíly. Nenávist i láska. A Ježíš, Bůh a láska, ten byl
sakra podezřelej, na indexu, v klatbě, persona non grata, ten musel
za dveře, do šuplíku, svítit tam do temnoty, no jako celý ty
temný staletí, pořád stejně, vlastně se nic neměnilo, ale
kterej kluk tohle moh vědět, já jsem dostal Džízuse od babičky,
aby mě opatroval a moc jsem o tom nepřemýšlel, prostě byl se
mnou, mládenec s dlouhejma vlasama, celkem v pohodě vypadal, jak
tam visel, skoro sem viděl, jak má o kříž vopřenou kytaru.
Jo…
Tý učitelce jsme říkali Smrtka.
Pozor Smrtka jde, volalo se po přestávce. Smrtka přišla do třídy
a vyvolala Němčíka. Chtěla mě potopit. Tak mi vysvětlit tohle,
jaký je tohle člen? Kdy byla bitva u Azincourtu? Nevíš? Nebrali
jste to? Ale brali, ale chyběl jsi, máš mít v pořádku docházku,
kde je ten Bůh, co jsem ti ho sebrala z krku? Pomůže ti?
Chachachacha…Smrtka a její tlustý brejle, který jejímu
vysušenýmu obličeji bez masa daly hrůzostrašnej rozměr, hlavně
ve snech. No, člověk se ale vždycky mohl spolíhat na Ježíše,
že si dá aspoň ve snu tu práci, sestoupí z kříže a přetáhne
ji břevnem po hlavě…chachacha…teď se budeme smát my,
souško…
A ve dne zas.
– Kde je ten Váš Bůh? No kde?
Gagarin byl nahoře a nikoho tam neviděl, žádnej pantáta na
obláčku tam nebyl, víš, co je to kauzalita, no to budete probírat
na gymnáziu, ale TY se tam nedostaneš, ty pudeš k soustruhu a
vlastně i soustruhu je pro tebe škoda, řekni tomu svými Bohu, ať
ti sežene nějakou slušnou práci, máničko, buzerante, plastiku,
příživníku. Budeš akorát tak vynášet špony od toho
sousstruhu a donášet soudruhům kafe. Tohle je tvoje budoucnost. No
třeba jo, jeden nikdy neví, ale vždycky se všechno může
zlomit…
A pak se to taky jednoho dne zlomí,
dokonce to vypadá, na malou chvilinku, že se podařilo vymýst
Augiášův chlív, že to JDE! Bledá ruka, co mi šátrala po krku,
jde od válu…
Ale…
Člověk musí pořád přemejšlet,
bejt opatrnej, všímat si, všechno je důležitý, prohlídni si
pořádně ten sáček s odpadkama, co držíš v ruce, nikdy neni
stejnej a přece je to stejnej odpad, stejný zbytky rohlíků a
stejně rozšlápnutý konzervy s nepatrně modifikovanejma záhybama
plechu…tim chci říct, že je to vlastně jedno, v jaký žiješ
době a který Smrtky tě chytaj pod krkem. Je to pořád stejný.
Všímej si, jak se převlíkaj do různejch uniforem, udržuj svoje
oči otevřený, všímej si, jak ti říkaj, jak je důležitý stát
se členem smečky, vyslovovat určitym způsobem určitý slova,
oblíkat si určitý hadry, svazáckou košily, pionýrskej šátek,
skautskej šátek, smoking, obleky, recepce, podávání rukou,
kynutí davu, uchichtnutí v záři reflektoru, ve správnej okamžik
nastavit naleštěnou tvář správně naleštěnýmu objektivu,
patřit k určitý vrstvě, co si může dovolit večeřet tam a tam
a zná určitý lidi, co znaj určitý lidi…nakonec se jenom
převlíkaj uniformy, a je to tak jasně nažehlený, že o tom už
nikdo ani nediskutuje, všichni ví, že ke každý uniformě patří
určitý slova a že to jednou jsou slova jako akcie, trhy, soiré,
kapitálová refundace a jindy zas free, cool, fresh, flexible a
všechno jsou to ty samý, navoněný sračky, absence myšlenek,
popření snů, zaboření rozteklýho ksichtu do lůna motherfucker
nicoty…
A ty musíš jenom jediný. Zůstat ve
střehu. Nestat se tou kostnatou rukou, co patří k obličeji,
kterýmu někdo sebral všechno maso a krev a mlíko. Nestat se tou
rukou, co strhává z krků ostatních jejich ideály, jejich sny,
jejich názory, JEJICH životy.
Tak díky souško Smrtko, za to, že
tohle vim, že si tohle pamatuju a vim, vlastně i díky vám,
vlastně díky všem modrym košilym s rudym šátkem, vlastně i
díky namodralym profesorum za katedrou, ty sou stejný, profesorum orámovanejm v televizi,
jako ikony, co na tebe civěj, jak na materiál, kterej je třeba
orubat do tý správný podoby, no jo, aby se na tebe vešly ty
správny šaty a z tebe vycházely ty určitý slova…ty správný
slovíčka kterýma se daj otevřít skříňky, většinou kasy,
kasičky, jo to jo…
…já vim, že jste s timhle asi
nepočítala, to asi nikdo, ale víte co, člověk míní, Bůh
mění…a my si můžeme všímat věcí a smát se každej
den…tady tomu a támhle taky, profesoři a soušky smrtky ve
skutečnosti spolu spěj na jedný kopici a tobě to může bejt
vlastně jedno.
Drž se svýho Boha a projdeš každou
branou, ty brany jsou totiž v těch druhejch a ty druhý chtěj taky
jenom mít otevřenou bránu, takže buďme všichni otevřený a
všichni vejdem…halelujah souško Smrtko i vám vyzváněj zvony,
až vám prasknou okuláre a ksicht nateče krví a mlíkem a obalí se masem. Je to tak. Gagarin tam byl a viděl ho, proto ho zabili.
…