Mnoho
lidí rozčiluje fakt vystavování jakýchsi
mrtvých těl v lucerně natolik, že si člověk nemůže
nepoložit otázku, odkud se bere to pobouření? Proč?
Chci-li
pokračovat, musím doložit nejprve příklad zacházení
s mrtvými z jiné kultury. Například Tibet.
Dávná, starodávná kultura, určitě ne "barbarská".
Způsob pohřbívání mrtvých v této
kultuře by mnohým z diskutujích odpůrců výstavy,
stejně jako mnohým obhájcům, mohl lehce znechutit
oběd. Lidé po smrti se zde pohřbívají tak, že
jejich těla jsou rozsekána na malé kousíčky a
následně zkonzumována slétnuvší se
skvadrou supů. Kdo nevěří, ať tam běží, viz
nedávno uvedený film Viliama
Poltikoviče Dotek
z druhého břehu.
Celé toto pohřbívání je samozřejmě
doprovázeno patřičnými obřady. Každý z
příbuzných mrtvého je si vědom, že toto tělo,
které je zde nabízeno supům, stejně není ten
onen člověk, kterého znali. Metoda pohřbívání
je možná ovlivněna i sekundárními vlivy, jako
je kamenitá půda (kdo by se kopal s jámou v zemi) a
nedostatkem dřeva (kde vzít dřevo na hranici). Ale v
podstatě se dá říci, že jejich nekonvenční
způsob pohřbívání je v podstatě veden hlavní
(budhistickou) myšlenkou, jíž je kladení ducha nad
hmotu a způsob pohledu na tělo jako cosi, co patří a vždy
vlastně patřilo zemi, vodě, větru.
Následující
myšlenka možná bude znít kontroverzněji, než
samotná výstava. Skutečně není odmítání
této výstavy vyjádřením strachu z
vlastní smrtelnosti a nevyrovnání se s
neodvratným osudem? A není právě tento strach
výrazem přílišného ztotožnění se s
tělem, kdy v atmosféře přehnané péče toto
tělo udsuzujeme k dietám, maniakálnímu úsilí
ve fitcentrech, obsesivně kontrolujeme vrstvy tuku na všemožných
částech těla, kupujeme si krémy proti vráskám
a hořekujeme nad prvním šedivým vlasem?
Tělo
je já. Já jsem tělo. Smrt neexistuje. Ne pro mě. Mě
se vyhne.
A
že se nám nevyhne, nám dojde, až když ji máme
před očima. Třeba jako na této výstavě. A vzbudí
to v nás natolik nelibé pocity, právě protože
jsme ji vytěsnili a chtěli zapomenout a mysleli jsme si, že jsme
zvítězili. Co dál?
Tak
to zakážeme! Všechno jsou to vykradači hrobů, tak co s
nimi.
Ale
stejně jako nezmizí tygr, když zavřeme oči a postavíme
se na jednu nohu, tak nezmizí náš strach ze smrti. Je
v nás a brání nám žít. A tak je v
každém z nás tahle malá smrt a občas nám
přivodí kolaps rozumu a začneme rozhlašovat, jak jsou
všichni ti lidé kolem nás strašně necitliví a
vůbec jde to s těmi lidmi od desíti k pěti (ovšemže již
několik tisíciletí všechno spěje k úpadku,
div je, že ještě můžeme někam padat). Mám vás
brát vážně vy roztomilí mentorové? Ne.
Já se vám budu smát a budu se vám smát
tady a teď a budu se vám smát pořád, kdykoliv
na vaši péči o morálku narazím.
Co
taky se strachem, než se mu smát.
Škoda
jen, že ten Tibet se nemůže smát se mnou s ohledem na
situaci, kdy spíše živí, než mrtví číňané
je znepokojují. Ale o tom třeba až jindy…až se dost
nasměju.