Taky si vzpomínam, jak jsme
druhej den s tátou nasedli do jeho třídveřovýho
cupé s nízkym podvozkem a profičeli alejema, co vedly
až k bráně blázince, kam tě v noci odvezli. Stojíme
tam jako trubky na chodbě, ze dveří před náma vyjde
chlápek s trenkama na půl žerdi a v pokecanym bílym tílku.
Oči má matný jako leklá ryba. Podívá
se směrem k nám, něco zamumlá a odchází
šouravym krokem dlouhou chodbou od nás pryč. Jinak ticho.
Občas někdo někde zasténá, někdo si odkašlá,
cinkne lžička ze sesterny, ale jinak klid.
Čekáme, jestli s tebou budeme
moct mluvit.
Doktorka řekne: Ne. To není
vhodné. Teď ne.
Jedeme zpátky. Táta strčí
jedný sestřičce pytlík s ovocem. Nějaký
švestky a hrušky a jabka a meruňky co jsme koupili po cestě u silnice.
Dejte jí to. Děkuju.
Pak jedem zas zpátky a táta
se ptá: Proč to jako dělá? Co tim chce dokázat?
Každej máme svý problémy, ale zabíjet
se? Kam by svět dospěl?
Ty si chytrej, řekni mi proč. Obrátí se na mě.
Krčim ramenama a křečovitě držim
cigáro, protože je mi blbě z chlastu, z rychlý jízdy,
z toho že bych měl něco řešit, z toho že ta blondýna by
mohla bejt ta pravá. Z toho, že ty jsi tam zavřená a
my koneckonců tady taky. Rozdíl mezi světem tady a tam je
ten, že tam je větší klid a ticho.
Otevřu vokýnko a strčim hlavu
do větru.
Zavři to. Nebo tě mám odvézt
za tvojí sestrou? Někdy taky děláš takový
pitomosti…
Ale to vlastně nebylo poprvý,
co jsi světu ukázala svý slabiny. Už na fotce ze
školky se bojíš, že tě ten ptáček, co vyletí
z fotoaparátu, kousne do nosu a tak ho krčíš a
vystrašeně valíš oči.
Svět tě začne klovat do hlavy, když
ho necháš. Svět tě povalí na záda, když ho
necháš. Svět se ti vychčije do ksichtu a bude ti tancovat
po vnitřnostech. Když ho necháš. A já to ti furt
říkal, že ho nesmíš nechat. Musíš
kontrolovat co do sebe necháš přitéct. Musíš
kontrolovat, co se v tobě děje. Pozorovat. Měl jsem s tebou
dlouhej hovor na téma: Strach z lidí. Bála ses
jich. A já ti říkal: Mají z tebe stejnej strach
jako ty z nich. A vůbec, je to úplně jedno. Všechno je
tady. V mozku. Kecy pivního filozofa čtvrtý kategorie.
Poslouchala jsi mě nábožně. Muj velkej bráška, co
všechno zvládne. Všechno má v paži a ničeho se
nebojí.
Když já nejsem tak silná,
jako ty.
Ale seš…dáme si ještě
panáka. Chceš cígo?
Sleduju deset, patnáct let tvůj
pád.
Diskotéky na kterejch sis
podřezávala žíly tupym nožem.
Bary ve kterejch jsi se ožralá
válela pod barovkama, že ti nikdo nerozumí. Řveš na
lidi, co tě zvedaj, že jsou sračky. Většinou tě někdo odvede
domů. Občas někde zůstaneš a nikomu neřekneš, kde jsi byla.
Útěky pryč od všech, co tě
znají. Snad v bláhový naději, že jinde to bude
lepší. S jinejma lidma.
Léčebny, blázince,
pilule, vypitý flašky.
Pak světlej záblesk zrození
dítěte a roste ti břicho. Ten chlápek, co ti to
udělal, si tě chce vzít. Je to vůl, ale všichni tě
přemluví. Svatba. Smutná nevěsta se smutnejma očima.
Vidim to, ale mám jiný starosti.
Za půl roku se i s miminem stěhuješ
zpátky k mámě. Vůl vyklízí pole.
Máma ti pomůže to zvládnout.
Dítě je střed vesmíru. Točíš se kolem něj.
Ale stíny nemizí, jenom jsou míň vidět.
Dítě roste. Bojíš se
lidí. Začneš zase kouřit a občas si koupíš flašku.
Přiopiješ se. Připadáš si tlustá a zbytečná.
Zvracíš. Zase se najíš. Sníš celou ledničku.
Máš výčitky. Bojíš se. Za okny je svět
perfektních lidí. Všichni věděj, co chtěj a všechno
o tobě ví, stačí se jim na tebe podívat. Jsou
v časopisech.
Pilule, flašky levnýho vína,
pilule, jídlo. A malej roste jako z vody. Dřív, než
se naděješ, mu to docvakne. Bojíš se. Zase…
A bylo to včera, co jsem na tebe řval,
že ti nechám sebrat dítě, jestli se nepůjdeš léčit.
Už nechci vidět, jak se mámě třesou ramena, když o tobě
začne mluvit. Už nechci vidět jak jsi každej měsíc
odulejší a prsty máš opuchlejší chlastem.
Vyslovil jsem magický slovo právník, o kterym se
se domníval, že ho v rámci rodiny nikdy nepoužiju. A
bylo tu s náma. Vezmu ti dítě. Právník
to vezme dítě. Spolčíme se proti tobě. Zase. A ty
jsi sklonila hlavu a půjdeš tam. Bojíš se. Už zase. A já
se bojim s tebou. Sestro…