Měl jsem ten den naplánovanou prohlídku Rudolfina, kde vystavuje svoje obrazy Jiří Sopko. Prostě jsem měl chuť na nějakou tu kulturu. Mám tam snad jet v transportéru? Při poslechu rádia jsem měl dojem, že to bude nejbezpečnější způsob dopravy. A to tedy ne. Nejsem žádný trasořitka. To je přesně to, co chtějí, aby slušný občas zůstal sedět doma, třásl se strachy a nepodnikal nic, co by mohlo ohrozit jeho poklidnou existenci. Hovění si.
Tak jsem se vydal pěšky z Karlína do Rudolfina. Jemně mžilo, v pozadí neustále kvílely houkačky policejních vozů. Při pochodu Sokolskou kolem projela dlouhá šnůra policejních vozů, naložených těžkooděnci.
Na Náměstí Republiky dav trochu zhoustnul, první policejní transportér. Několik desítek policistů s helmami a štíty. Z megalomanského obchodního centra tekly šnůry spokojeně nakupujích, mezi nimi sem tam černá postava s kapucí, někde pod bundou tuším triko s Che Guevarou. Odpůrce konzumu, ztracený v přesile.
Natáhl jsem to přes židovské město. Cestou mraky cizinců, nic zlého netuše. Fotili jako jindy. Něco viselo ve vzduchu. Zatím žádný nácek. Ale bylo je cítit.
Další transportér, hloučky policistů, zátarasy. Sem tam člověk s transparentem -SMRT FAŠIZMU. NO FASCISM. Někteří vousatí, někteří vlasatí.
Zátarasy, linie policistů, dav lidí bránících vlastními těly vstup do židovského města. Obyčejní lidé a policisté na jejich straně. Naproti u právnické fakulty hloučky nácků. Holé lebky, bombery, vysoké boty. Spokojeně pokuřovali, žádná akce se nekonala.
Protáhl jsem se davem. Obránců tu bylo dost. Šel jsem za kulturou.
Výstava byla zajímavá. Možná, že tam venku se odehrávalo něco důležitého. Tady taky.
Vyjdu zas ven do toho drobného mžení, kolem jde pár nácků. Vůdce k nim promluvil a řekl jim, kam mají jít. Doufám, že tam bude dost těch druhých. že jich tam bude o hodně víc.
Jdu zpátky přes Staroměstské náměstí. Transportér, tři " šampóni " ( lidové označení pro nagelovaného mladíka oblečeného do uniformních módnch trendy věcí ) s nákupními taškami věhlasných módních značek se smějí a fotí si to stylovým fotoaparátem, který se leskne. Pak jej otáčí na skupinu punkerů – anarchistů, kteří se ženou na nějakou obrannou linii. Zase se smějí. Ničemu nerozumí, nejsou odsud. Možná, že by stejně nerozumněli. Nechci je soudit, ale připadá mi to symbolický.
Mám dlouho v hlavě ten obraz. Mám ho tam pořád.
Na Staroměstském náměstí vlají vlajky židovského státu a někdo řeční na tribuně. Kolem stovky demonstrantů. Poslouchají. Sem tam vidím na kabátu žlutou hvězdu s nápisem – Člověk. Nějak mě to dojímá a chvíli poslouchám, jak řečník čte báseň o lidském srdci. Je zima a pořád mží. Ale je mi dobře.
Dívám se po lidech a všichni mají v tvářích takový ten jas, jako když je víc lidí pohromadě, kteří ví, že mají pravdu a nebojí se ničeho. Jdu spokojeně dál. Vidím, že je nás víc, než tam těch.
Cizinci v útulných kavárnách nerozumí ničemu, všichni dál popíjejí svou kávu nebo si fotí orloj. To nevadí. My víme, o co jde a když bude třeba, tak to řeknem a budem si za tím stát.
Cítím, že je to v dobrých rukách a jdu si dál po svým. Mám sraz s kamarády na horolezecký stěně. Cestou už nepotkám žádnýho nácka. Jen jednoho osamělýho anarchistu s černým praporem. Postává s šátkem přes obličej. Někdo si ho zase fotí.
V noci se podívám na Události. Vidím trochu jiný den, než jsem zažil já. Vidím bitky a krev. Rozhánění davu za pomoci plynu. Každej vidíme holt ten svět po svym. Mě se tenhle den líbil.
A snad tam nemám chybu, nechci to po sobě kontrolovat a mazat, mohl bych vymazat sdělení.