Nechci ten film pitvat z hlediska
filmové vědy, nejsem v tom vzdělán a nemám k
tomu uzpůsobený žaludek. Ostatně proto se filmy netočí,
aby se v nich doktorandi pídili po úsečkách,
kudy vedla ruka kameru a kde stál osvětlovač.
Avšak možná bych se přece jen
malinko mohl otřít o děj.
Marián Labuda exceluje v roli
sídlištního Roma ( Romana ), jehož syn úspěšně
studuje na vysoké škole a on sám je nucen odolávat
živelnému nájezdu Stano Zaječi (Bolek Polívka),
svého dávného kamaráda. Potíž je
v tom, že své potomky v minulosti, bez jejich vůle či
ponětí, sobě zaslíbili. A jak to bývá,
nikomu se nelíbí, když je vyloučen z rozhodování
o své budoucnosti.
Následuje Road Movie v náklaďáku
s nástrahami, jako jsou nahlouplí policisté,
prasklý hřídel, křtiny, výbuch nákladního
vozu na přívozním prámu. Vše je posypáno
tou správnou cikánskou hudbou a proloženo vedlejší
dějovou linií, eposem o nejmenším cikánském
králi Somálim, který musel chraň bůh pracovat,
rukopisně z pera Roma Romana.
Co se mi zdá zásadní
je pocit, že jde o film o Romech a je úplně jedno, že
Polívka je Čech jako poleno a Labuda Slovák jako… (
?? ) ?
Ostatně, jak je to s nějakou etnickou
čistotou v tomto horami olemovaném kotlíku, bůh suď.
Polívka je „cigán“,
to mi nikdo nevykecá. Je to „cigán“ se vším
všudy, i ta kudla a slepice se tam mihne, je spontánní,
až to bere dech, nebere si servítek, ze všeho se vykecá,
když nevykecá, tak co, mávne se rukou, jede se dál,
kdo je tady baron, hlavně se z toho neposrat…
Labuda nostalgicky vzpomíná
na lásku, kterou mu vzala smrt nebo co já vim, třeba s
někým odešla, o tom ten film není a není to
důležité, v jeho něžných očích uvidíte
zcela jiný svět, mnohem zranitelnější, ale
uvěřitelný, jeho starost je jeho syn, jeho naděje, budoucí
inženýr.
A přitom všem se jede někam, dějou
se věci, a cítíte podobný vítr ve
vlasech, jako když jste se kdysi dívali na Easy Rider.
Ano, film je plný stereotypů,
je plný „cigánů“, kteří berou svoje dávky,
bydlí v polorozpadlých sídlištích,
zapalují večer před vchodem táboráky, hrajou
karty, pijou rum a vodku, nadávají, perou se,
žijou…žijou tomu všemu navzdory.
A paradoxně k tomuto je to taky film
plný empatie a sympatie. Dokážete se vcítit,
mít je rádi. Uvěřit.
A to tak, že máte chuť jít
si sednout k tomu ohni s nima, natáhnout se do trávy,
vypnout mobil, stejně už ho za chvíli nebudete mít :
)…
Výsledkem je ve mně pocit, že
takový film v té naší věčné „
cikánské otázce“ udělá větší
kus práce, než celá brigáda sociálních
pracovníků, než stát se všemi jeho věčnými
dávkami, které vlastně znamenají jen to, že si
tady někdo myje ruce a asi je to snažší, než myslet, jak z
toho ven, než udělat projekty, najmout chytré lidi, zapojit
se…
Možná, že přece jen to něco
znamenalo, že se mnou na projekci v jedné řadě, seděli dva
„cigáni“…