-
Chci
vytvořit klenot světové literatury.- Říkával jsem s oblibou
jedinýmu člověku, který mi na tyhle řeči vážně přikyvoval.
Luďek. -
Všechno
jsou to sračky, takže to budeš mít jednoduchý!- Smál se a
zvedal půlitr k zarostlý tváři. Byli jsme oba básníci. Panáky.
Takže jsem
psal. Z podpory jsem si koupil psací stroj a ťukal do něj.
Vymýšlel jsem příběhy plné osamělých, zoufalých lidí
postavených před krutou realitu bez možnosti volby. Myslím, že
mi to docela šlo. Sám jsem byl zoufalec bez vyhlídek.
Pak jsem
potkal jednu ženskou, která mě okouzlila. Byl jsem z ní hotovej.
Krásná blondýna, co věděla, že Dostojevský neni značka vodky.
Tak to vždycky začíná. Miriam.
Nějakým
působením náhod jsem se jí zalíbil i já. Dali jsme to dohromady
a pořídili si společný bydlení. Soulož jsem měl na talíři
každej den. Vypadalo to jak nebe.
-
Měl by
sis najít práci – Řekla jednou takhle večer, když přišla s
taškou plnou nákupu a já sletěl dolu. -
No jo,
jenže já musim psát. Chápeš mě? Tohle je moje poslání.
Stejně nic jinýho neumim. -
Psát
můžeš potom – Uzavřela to polibkem a potvrdila souloží.
Druhej den
jsem vstal před polednem a šel hledat práci.
Ze všeho
nejdřív jsem vyzkoušel místní tisk.
Byl tam
šéfredaktor. Takovej vousatej, vysokej člověk a brýlemi na temeni a
rozložitou postavou. Řekl jsem mu, že bych pro ně rád psal.
-
Tak
něco přineste. Rád si to přečtu – Tvářil se povzbudivě.
Šel jsem
domů a napsal pár článků. O fetování. O naprostym kulturním
marasmu tohoto státu, bez ohledu na ještě hlubší marasmus těch
okolních. A tak podobně. Ignácius.
Druhý den
jsem mu je přinesl.
-
Nechte
mi to tady. Je na vás nějaký telefon?
Řekl jsem
mu telefon k Miriam do práce.
-
Fajn.
Ozvu se vám.
Když se
neozval týden, řekl jsem si, že tam zajdu.
-
Vaše
články prozrazují nadání, ale my tady potřebujeme psát o tom,
co pálí náš region…- Zahleděl se na mě, jestli si rozumíme.
Rozuměl jsem mu. -
Například
o nepovolených skládkách a podobně. -
Dobře,
zkusím něco takového.- Odsouhlasil jsem mu to s úsměvem, který
naznačoval ochotu přizpůsobit se poptávce.
Doma jsem se
zamyslel nad lahví čůča a přišel na to, že mě nic
nenapadá.Tak jsem se zvednul a šel to se zarostlou Luďkovo tváří
probrat to do hospody.
Sesedli jsme
se tam nad voňavejma lampama kořalky, vyložili jsme na stůl
zmuchlaný archy papíru, chopili se okousanejch tužek a rozhodli
se, že to bude duet.
-
Franto,
pokřikovali jsme na číšníka, řekni, co pálí náš region!
-
Co to
melete? Máte na útratu? -
No
vidíš, to pálí náš region, drahej alkohol a nízký podpory,
to tam dáme.
Pak jsme
obešli stoly a za chvíli jsme měli sebraný lamentace všech dnes
neabsentujících štamgastů. Potom, co dorazila místní galerka s
pokerovanejma předloktíma, napadlo nás, že místní region by
mohl pálit taky nedostatek věznic. Hodně jsem se tomu řehtali a
tak jim to nedalo a od karet se zvedly tázavý pohledy těch
hříšnejch duší, vo čem je jako ten náš smích, čemu se sakra
smějem. Tak jsme jim to řekli.
Druhej den
jsem se dostavil do redakce s hrstí plnou synopsí budoucích
článků, přikládajících prsty na tep doby, kroutících
volantem dějin a s modrajícím monoklem pod levym okem, následkem
pravýho direktu.
-
Co se
vám stalo? -
Zranění
utrpěné při sběru materiálu. – Podával jsem mu synopse
počmárané tupým hrotem tužky kohinorky.
Podíval se
na to a vzal si to.
-
Tak to
se na to asi budu muset podívat, když jsem kvůli tomu tak trpěl. – Mrknul na mě. -
No jo,
– pokrčil jsem rameny – , život reportéra není bez rizika.
Zase se
usmíval povzbudivě. Odcházel jsem.
Sympaťák.
Prý mi
zavolá.
Na ulici se předháněly auta. Slunce.
Snad není
na chlapečky.
…