Meetfactory se i přes venku vládnoucí zimu změnila na horkovzdušnou pec a pokud chtěl člověk uhájit své místo na zemi, musel vydolovat z mozku všechny poučky z kurzů přežití. Koneckonců už jenom koupit si pivo bylo jako bojová akce. Takže když se člověk dostal k pultu a zaujal obsluhu přátelským úsměvem, koupil si piva rovnou dvě. Stejně byla jistota, že z obou kelímků při prodírání se davem polovina skončí na zemi nebo rovnou na někom jiném. Přesto však panovala přátelská atmosféra, protože LET’S GO MURPHYS!
S tímto skandování se zdvihaly nahoru ruce fanoušků a nedočkavě vyvolávaly tyhle bostonský řízky. Čekání mezi vystoupením předkapely (tuzemští a sakra dobří Gangnails) a Dropkick Murphys zpříjemňoval z repráků valící se hard core punk a prohlídka tetování vylézajícího zpod vyhrnutých rukávů. Člověk tak získal mnoho inspirace pro své vlastní budoucí kerky.
Zhruba po půl 10 se do vzduchu vznesly tóny atmosférické písně od the Chieftains and Sinead O’Connor „The Foggy Dew„, kterou Murphys standardně otevírají každé své vystoupení. Po téhle zjemnělé a oduševnělé skladbě ovšem na podium vtrhla nezkrotná živelná smršť. Dav vymrštil ruce vzhůru a kelímky s nedopitým pivem se vznesly ke stropu, aby o pár řad dál skropily někoho, komu to bylo ale úplně u pr… pardon, jedno.
Elektrizující energie při úvodní vypalovačce zmocnila celého davu, v kotli to vřelo jako kdyby pod ním topili granátama. Způsobně a trochu nepunkově sem pivo dopil a kelímky hodil pod sebe, aby se moje ruce mohly spojit s lesem ostatních zdvižených paží.
Punkové pecky se valily téměř bez přestávek jedna za druhou a člověk opět musel zápasit, aby se udržel na nohou. Teplota stoupala k bodu varu.
Střídaly se písně z nejnovějšího alba – rozjuchaná a optimistická Going Out in Style, sociálně a politicky kritická Take’Em Down (Take the Bastards Down!)s fláky ze starších alb, mezi nimiž jednoznačně dav nejvíc rozpálil žebříčkově velmi úspěšný The State of Massachusetts nebo baladická a pijácká the Wild Rover, která vyprodukovala u barového pultu další hrozny žíznivců.
Brzy se objevilo i pár skokanů, které pak les rukou unášel nad hlavami daleko od pódia, až byl jeden z nich málem shozen na zvukařův pult. Škoda, že k tomu nedošlo, bylo by to takový pěkný punkový podtržítko celý akce.
Samozřejmě nemohlo nedojít i na jednoznačně nejznámější skladbu I’m Shipping Up To Boston, která zazněla ve filmu Skrytá Identita.
To byl pomyslnej zavírák večera. Kdyby tu ovšem nebyli fanoušci, kteří si vynutili ještě několik dalších přídavků.
A pak jsem šel domů, abych najednou zjistil, že sedím v hospodě a pobrukuju si Irish Rover nebo Flannigan’s Ball.
Tak jsem si dal dvě pinty piva na uklidnění a teprv pak sem mohl odejít v klidu domů.
Na závěr krátká a výstižná ukázka energie, jakou jsou schopní tihle chlapíci obdarovat obecenstvo:
http://www.youtube.com/watch?v=ALH9afb4r2s
LET’S GO MURPHYS!