První je první. Ta první mě oslovila na diskotéce.
„ Ahoj! Víš, že vypadáš jako Koller?“ Naklonila se ke mě a zařvala mi do ucha. V ruce držela pivo. Byla skoro stejně vysoká jako já. Oválnej obličej plnej zájmu.
Na parketu se lidi kroutili a DJ jim k tomu servíroval : Sex je náš.
„ Nevim, to mi ještě nikdo neřek.“ Zařval jsem do ucha na oplátku já jí.
„ Nepudeš si zatancovat?“
„ Tak jo!“
Pivo jsme položili na nejbližší stůl a vběhli na parket. Její dlouhý vlasy lítaly kolem všech těch světel, co čeřily tmu v sále. Chtěl jsem je chytnout, ale byly na mě moc rychlý.
Po diskošce jsem jí šel doprovodit pět kilometrů k jedný vesnici a pak se vracel deset kilometrů do jiný. Žáby v rybnících kolem cest kuňkaly a měsíc byl pokrytej cárama mraků. Všechno se se mnou točilo, když jsme se v zátiší noci líbali a já klusal nocí domů, zatímco mi na hlavu padaly hvězdy jedna za druhou.
Spal jsem pak tři hodiny, ráno shltnul chleba s máslem a jel na kole za ní. Bylo mi 16 a meze všude kolem mocně dýchaly a voněly, i když byly ještě místama vlhký. Čmeláci vlezli do všechy kytek, co je pustily dovnitř.
Rozešli jsme se za tři měsíce nato, protože mi psala dopisy, ve kterejch stálo, že mě strašnje Mylujě, zatímco mě to nějak přešlo.
Druhá mě oslovila na koncertu Mňágy a Žďorp.
„ Je ahoj!“ přiběhla ke mě neznámá holka v manšestrovym saku a dlouhý kytkovaný sukni. Na jemně zalomenym nosu jí seděly brejle s tenkou obrubou. Vypadala jako intelektuálka.
„ Je promiň, já se spletla! Myslela jsem, že jsi někdo jinej. Máš vlasy úplně stejný jako jeden můj známej.“
Otočila se, vrátila se ke sloupu u kraji parketu a sedla si na zem, kde měla položenej kelímek s něčim červenym. Asi s vínem.
Chvíli jsem pak čuměl střídavě na podium, kde pobíhali chlápci v oblečcích a s pozounama, chvíli na ní a nakonec jsem vykročil, abychom si pak tři hodiny na takovym zastrčenym schodišti povídali o tom, že svět je třeba změnit.
„ Jsi krásnej, když takhle mluvíš.“ Řekla mi tiše a položila bradu na loket. Když jsem přivoněl k jejím vlasům, byl jsem ztracenej, jak Mařenka s Jeníčkem v hlubokym lese.
Byli jsme spolu jenom týden, než nám skončily prázdniny a ona se musela vrátit do jinýho města.
Následující čtyři roky jsem si spolu vyměňovali dopisy. Ty její byly vždycky navoněný. Ty moje obsahovaly básně o tom, že život je trnitej a my jsme tělo vláčený uličkama vystlanejma těma trnama. Odepisovala mi, že to vidím moc černě, ale že to chápe, protože jsem básník. Odepisoval jsem jí, že je důležitý si nakonec uvědomit, že nejsme jenom to tělo, ale hlavně duch, co pozoruje to vláčený tělo. Na to mi odepisovala, že to je přesný.
Třetí mě oslovila, když jsem seděl na baru a barmanovi nařizoval, že má vypnout toho Zappu a pustit Psí vojáky.
„ Taky mám ráda Topola.“ Řekla blondýna s dvojdeckou červenýho a andělskou tváří, která se vedle mě zjevila zčistajasna snad splácnutá z molekul vzduchu.
„ Já taky. Je to vopravdovej básník, jako já!“
„ Ty píšeš básně? Přečteš mi něco?“
Takže zatímco na nás z repráků padaly žiletky, vytáhnul jsem kus papíru a přečet jí něco o šílených nocích a nekonečném běhu v závěsu života.
„ Pěkný.“ O dvě hodiny později mi řekla, že s někým chodí,ale určitě se s ním rozejde, což taky provedla.
Za dva roky pak odjela do USA, aby vyzkoušela život jinde a když se vrátila, byl jsem překvapenej, že je zpátky a přiznal se, že jsem nežil v celibátu. Když mi omlátila o hlavu půlitr v hospodě, bylo jasný, že je mezi náma konec.
Čtvrtou jsem oslovil po koncertu Trabandu, kde seděla osamělá, ale vyrovnaná a začal jsem s tím, že jsem si všimnul, jak moc po mě kouká a přišel to nějak vyřešit.
„ Ale já jsem po tobě vůbec nekoukala!“ Smála se tak, že jsem myslel, že mě spolkne svejma bílejma zubama.
„ Nekecej! Viděl jsem to svým vnitřnim zrakem!“ Nedal jsem se a po zbytek večera jí vysvětloval, že jí určitě musim ukázat svoje obrazy. Nakonec šla se mnou a pochválila hlavně Krista s kytarou opřenou o kříž. Obraz se jmenoval Kapela odešla. Chtěl jsem jí toho moc říct, ale usnul jsem a ráno nikde nebyla. Jen pár jejích feromonů v polštáři tu zůstalo se mnou, aby čelily rannímu světlu. Zakous jsem se do nich a zavřel oči.
Prožil jsou zoufalej týden s představou, že jí už nikdy neuvidím, ale na konci toho týdne jsem jí koutkem oka uviděl, jak jde kolem okna baru, kde jsem seděl a vyběhl jsem za ní ven do deště. Bylo to jak ve filmu. Kapky teplýho červencovýho deště nestačily na zchlazení mý hlavy, chtěl jsem jí všechno říct. Nevěřila mi, že jsem celej tejden myslel jen na ní a smála se mi, když jsem mluvil o Osudu. Nakonec jsme si vyměnili telefonní číslo a pak všechno ostatní, a čtyři roky jsme byli propletený jako dva stromy, než to skončilo, jako všechno končí. Ani to nemusíte pokazit. Prostě to zadrhne, zakouří se z toho a nejede to dál.
Nemůžu vymazat ani jeden obraz, ani jednu vzpomínku. Dokud nepřijde smrt a nevymaže mi všechny ty chvíle, do tý doby ty chvíle budou stejně skutečný jako to, že tu teď sedím a píšu o nich. Tak skutečný jako když ráno plácnu chodidlama o parkety a zpod postele na mě vykoukne kočka a usměje se.
Stačí se jen na chvíli zastavit a zavřít oči.
Tak sbohem a dík za tu vzpomínku.