Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Nahoru

Měl jsem takovýho kamaráda. Z kapsy saka mu vždycky čouhala nějaká rouhavá knížka. Čekal na mě vždycky na baru s cigaretou a s úsměvem, kterej se vysmíval celýmu světu. Jeho černý oči byly plný jehel, který se do mě vždycky posměšně zapíchly, když ze mě vypadla banalita.
To je pěkná sračka. Víš to?
No jo, vím.
Proč říkáš takový sračky?
Každej někdy říká sračky.
Ty nemusíš.
A ostatní musí?
Taky nemusí.
Tak čim se lišim?
Tim, že si básník.
Připadalo mi, že vidí skrz mě, že vidí skrz všechny lidi.
Vysedávali jsme spolu a pili pivo a on četl moje básně a říkal mi na jednu po druhé.
Sračka, sračka, sračka.

Byl věčně bez peněz, protože žádná práce pro něj nebyla dost dobrá. Lidi pro něj taky nebyli dost dobrý. Byl to proklatě temnej nihilista.
Vysedávali jsme spolu na baru, povídali si o Dostojevskym. Nedá se to číst. O Hemingwayovi. Pózer. O Joyceovi. Tys to dočet? Mikulášovi patálie jsou hodnotnější.
Nebo o ženskejch.
Měl dítě. Malou holčičku. Říkal mi, že ta kráva – její matka – ji kurví. Dělá z ní malou štětku. Oblíká ji do šatiček, vplétá mašličky do vlasů. Snižuje ji na svou úroveň. Namítal jsem.
Já nevim, Markéta vypadá docela v pohodě. Na mě se vždycky usmívala.
Možná je to tim, že ty jí neplatíš alimenty vole… ostatně podobně jako já.
Temně a hořce se usmál do panáku s kořalkou. Uznával, že by něco platit měl.
Alimenty ale skoro neplatil. Neměl nic. Vždycky se někde chopil lopaty, aby si vydělal na pár lahváčů a krabku startek. Někomu opravil zeď, posekal trávník.
Pak jsme spolu seděli na lahví a filozofovali o lidstvu. Již tehdy jsme věděli, že se svět řítí do záhuby. Každej myslí jen sám na sebe. Jedna část lidí se povyšuje na druhý a ta druhá je za to nenávidí. Začarovanej kruh.

Luďka jsem poznal asi rok předtim v rockáči.
Seděl jsem tam s platinovou blondýnou, kterou jsem se snažil neúspěšně sbalit na svoje básně a modrý oči. Smála se mým vtipum a občas si nechala koupit panáka, ale to bylo všechno. O její vlhký kundě se mi mohlo jenom zdát. Prej měla víc takovejch chlapíků, který si vodila okolo, takže pila zadarmo a užila si spoustu legrace. Naivně jsem se domníval, že se mi podaří dostat se jí na kobylku.
Seš vtipnej. Vtipnej a roztomilej. Řekla mi jednou, když jsme se líbali v noci na schodech jejího baráku a moje ruka zabloudila na její prsa, ona ji zadržela, zavrtěla hlavou, zvedla se a šla nahoru po schodech. Ještě v mezipatře se otočila a zatimco jí měsíc kolem hlavy rozhodil svoje pavučiny, prohodila.
Můžeš o mě napsat nějakou báseň Jirko.
Pak odletěla nahoru, do třetího patra, kde měla postel a knihy, který měla ráda a plakát s Johny Depeem, o kterym mi vyprávěla, že ho má přímo nad polštářem.
Ale díky ní, jsem se seznámil s Luďkem.
Seděli jsme s blonckou v rockáči na baru, pili a já žvanil o nějaký knížce, kterou jsem zrovna čet.
Tu neznám… ale Slepičí polévku pro duši jsi četl? Nádherná kniha, plná moudrosti.
Kdyby nebyla tak krásná a nepila pivo a panáky, řekl bych si o ní, že je úplně blbá.
Zrovna v tu chvíli vešel do baru Luďěk.
Šel jako kdyby mu patřila každá dlaždice, na kterou položil nohu. V neoholenym, černym strništi ironickej úsměv. Oči schovaný za zrcadlovkama, kožená černá bunda, lehce jetý džíny, v ruce držel nějakou knížku.
Řekl klukům na baru.
Čau, dam si pivo.
Sednul si stranou a pohroužil se do knížky.
Bloncka do mě drcla.
To je Luďek, taky básník. Ale už mu něco i vyšlo.
Napsal ti nějakou báseň?
Chtěla sem to po něm, ale řek, že milostná poezie je pro blbce. Myslíš, že má pravdu?
Určitě.
Zasmál jsem se a snažil se ho odhadnout.
Vypadal spokojeně, jak si tam tak seděl, cigáro pomalu odklepával do popelníku a občas se od srdce zasmál. Vytvářel kolem sebe autonomní svět, přestože byl obklopenej lidmi a z repráků se valily THE DOORS.
Dal jsem si panáka a šel jsem si k němu přisednout.
Můžu? Zeptal jsem se.
Tohle je moc dobrá knížka. Dej mi důvod, proč si v ní nečíst dál. Odložil knihu rozevřenou přebalem nahoru. Byly to povídky od Kafky.
Prej si básník. Píšu nějaký blbosti, můžeš si to přečíst?
Položil jsem před něj pár zmuchlanejch listů, co jsem s sebou nosil po kapsách.
Když sou to blbosti, proč bych to měl číst?
Pokrčil sem rameny.
Třeba přehánim. Nebo takhle – někdy sou i blbosti zábavný.
Shrábnul to ze stolu a začal číst.
Byl jsem napnutej, protože jedinej, kdo to kdy četl, byly ženský, kterým jsem to v podnapilym stavu předčítal.
Převažující reakce byly.
Já tomu nerozumim, ale nemyslela jsem si, že si tak sprostej.
Neměl jsem s těma básněma žádný velký ambice, bylo mi jasný, že nejsem novej Pablo Neruda. Ale stejně mě zajímalo, co na to řekne, protože jsem do nich dával veškerou svou upřímnou mladickou nerozvážnost a zmatenost a cedil přes síto mladistvý přenasranosti na celej ten pomrdanej, podivnej svět.
Když dočet první list, tak se zasmál. Řekl, že ta pointa na konci je dobrá.
Byla to báseň o klukovi, co sedí u večeře a kouká na otce, kterej čte noviny, zadní stranu se sportem. Nakonec si ten kluk vytáhne knížku, Kafku, Zámek. Kluk se začte podle vzoru svýho fotra a fotr si toho všimne, vlepí mu facana a zahlásí: Při jídle se nečte.
Báseň se jmenovala HLAVA RODINY.
O dalších třech básních prohlásil, že je to sračka a vyčnívá z nich snaha naparovat se.
Měl bys to všechno psát jako tu první. Jednoduše, krátce, úderně.
Zasmáli jsme se a dali pár kořalek.
Blondýna šla domu. Asi byla trochu uražená, když jsme si jí nevšímali.
Dělá si z chlapů cvičený opice, ser na ní. Je to jenom další krásná kunda, která si myslí, že je něco víc.
Seš krutej. Řekl jsem mu.
Já nejsem krutej, jenom říkam, co si myslim. A řeknu ti, že tý se do kalhotek nikdy nedostaneš.
Třeba nechci… třeba se s ní chci jenom kamarádit.
Chacha. To sou teda sračky.
Musel jsem přiznat, že má pravdu. Neměl bych lhát sám sobě.
A tak jsme společně nasávali pivo, kouřili startky bez filtru a bavili se o všem možnym.
Když už jsme byli docela opilí, tak se ke mně najednou naklonil a řekl.
Vyserem se na básničky, vim o něčem lepšim! Pojďme vylézt na komín!
Ty vole, jakej komín?
Jakej asi, máme jich tu víc?
Ono se na něj dá vylézt?
Ty vole, je to docela snadný. Jen musíš přechcat ostrahu. Ale v noci sou zalezlí. Nikoho vlastně ani nenapadne, že někdo touží po tom, na něj vylézt.

Zasnil jsem se. Tenhle teplárenskej komín byl součástí naší rodinný tradice. Postavili ho ještě za komančů, aby se v našem městě dalo dejchat.
Dokud dýmal jeho o dost menší předchůdce, zplodiny se držely v kotlině, do který bylo jak koňskej koblih v úvalu nasraný naše městečko. Tím pádem byla kotlinka plná jeho výfuků a všem se dejchalo špatně.
Když ho postavili, byla z toho velká sláva. Další důkaz převahy socialismu na ostatními -ismy.
Pamatuju si, že mi bylo šest, když fotr slavnostně otevřel okno v našem čtvrtym patře a řekl mi.
Konečně budeme moct větrat. Čuchni si synu. To je socialismus na cestě ke komunismu! Takhle voní.
Tak jsem se přiblížil k oknu, ale nic jsem necejtil.
Otec nadšeně vykřikoval, že dokonce vidí do bytů v protějším paneláku.
Smog byl pryč. Komín ho vytáhnul 164 metrů nad zem, odkud ho vítr odvál na Šumavský hřebeny. Tam padnul na smrky a svlíknul je z kůže.

A vždycky když jsme se pak vraceli z nějakýho výletu, hráli jsme hru.
Táta řekl:
Kdo první uvidí komín, uvidí první domov!
A začali jsme se sestrou na zadním sedadle vozu poskakovat a natahovat krky a řvát.
Komín! Už ho vidim! Sem první!
A pak trvalo ještě půl hodiny, než jsme dojeli domů, do města nad kterym dnem i nocí bděl tenhle 164 metrů vysokej komín.
Nikdy mě nenapadlo, že by se na něj dalo vylézt.
A najednou tu přede mnou sedí někdo, kdo byl tam nahoře.
Dvakrát sem vylez sám až nahoru. Potřetí sem tam vytáhnul Markétu. Ale nedostala se dál, než na první odpočívadlo. Házeli sme pak dolu vlaštovky, složený z papírů, který sme popsali slovem LÁSKA. Pak sem jí tam požádal o ruku a ona řekla ANO. Ale pak se ukázalo, že je taky na prachy.
Takže už s ní nejsi?
Jediný, co nás spojuje je naše dítě. Serem na to. Dem.

Na cestu jsme se vybavili lahváčema, který jsme cestou upíjeli.
Komín se před náma tyčil, temná hmota v temný noci. Teplárna hučela a hukot sílil, jak jsme se blížili.
Přehoupli jsme se přes žebrovanej plot. Nebyl nijak zvlášť vysokej, ale museli jsme dávat bacha na hlídače.
Chodí občas na obhlídku se psem, takovym zkurveně velkym černym vlčákem. Ten kdyby se ti zakous do prdele, tak jí vykousne i se střevama.
Ale kořalka z nás dělala nezranitelný polobohy na cestě za zlatym rounem.
Proplížili jsme se kolem obrovskejch hal napěchovanejch uhlím, který do nich ve dne přivážely dlouhý vlaky po kolejích. Teď bylo všechno pustý.

Zastavili jsme se na chvíli u nějaký trafo stanice, kde jsme chvíli koukali na obnažený cívky a kabely a transformátory, ze kterejch vyletovaly snopy jisker. Všechno to bylo oplocený vysokym plotem s nápisem NEBEZPEČÍ – DANGER.
Slyšel jsem, že jednoho chlapa to zabilo, když šel kolem z kantýny. Řekl Luděk a dodal.
Představ si to, normálně si neseš rohlíky a vlašák, těšíš se, jak to všechno zpucneš a najednou prásk. Je konec. Nikdy nevíš. Zajímalo by mě, co to udělalo s vlašákem…

Tak jsme se plížili kolem těch hal, kolem nás industriální zvuky nejasnýho původu a matný světla lamp, stíny, poletující černouhelnej a hnědouhelnej prach, jiskry, připadal jsem si jak Frodo v Mordoru.
Ale nakonec jsme stáli pod tim komínem. Tyčil se nad námi, jako nějakej nepochopitelnej, šedivej, mocnej obr, kterej zrovna spí a odfukuje.
Žebřík začínal až ve výšce cca 2,5 metru.
Ty vole, jak se tam dostanem? Nejsem Saxana. Zeptala se moje střízlivá část Luďka,
Musíme najít nástupní žebřík, obvykle se tu někde povaluje. Správně by ho měli mít někde zamčenej, ale nedělaj to, protože nikdo s takovejma bláznama nepočítá. Je výhoda bejt větší pako, než ostatní předpokládaj.

Žebřík jsme za chvilku našli u dřevěný boudy, která stála hned vedle. Byl to dvoumetrovej kovovej žebříček s háky, který se zahákly za nejspodnější šprycli komínovýho žebříku a cesta nahoru byla volná.
První lezl Luďěk. Předtim mi stihl dát instrukce.
Vidíš kolem žebříku takovej ten tunel z obručí? Když budeš padat, roztáhni ruce a nohy, možná si je zlámeš, ale každopádně se nezabiješ.
Stiskli jsme si dlaně a objali se. Sejdeme se nahoře.
Počkal jsem, až bude na hlavnim žebříku a pak lezl za ním. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem jeho světlej zadek v sepranejch džínách a do očí mi padala rez, uvolňovaná podrážkama jeho bot.
Když jsme byli asi dvacet metrů nad zemí, poprvý jsem se podíval pod sebe. Zatočila se mi hlava a srdce se mi rozbušilo jako kdyby pode mnou otvíral hubu leviathan a olíznul mi lejtka.
Sevřel se mi žaludek a ruce se trochu rozklepaly.
Luděk na mě shora řval.
H…vně se …dívej… ..lů!
Cože?!!
Začal jsem se smát.
Nade mnou visel Luďěk a nad náma se tyčila obrovská masa, jejíž konec byl v nedohlednu, a když jsem se zastavil a podíval dolu, tak jsem viděl, že už jsem opravdu hodně vysoko a zase se mi trochu roztřásly ruce, ale hned jsem si řekl, nebuď měkkota, přitisknul jsem se k žebříku a zadíval se na svoje ruce a na ten temnej beton za ocelovejma prutama příček žebříku a ten beton byl jako nějaká drsná kůže živýho netvora.
Rozhlídl jsem se kolem sebe a už jsme byli nad úrovní většiny střech a rýsovaly se linie ulic a v nich žhnuly lampy a blikaly v oknech televize a ty lidi nevěděli nic o tom, co vidíme, ale my jsme viděli je… měli v ruce televizní ovladače a zívali.
A díval jsem se na město pod sebou a kolem sebe a za chvíli zase bral další železný pruty do dlaní a cejtil jejich chlad a koukal nahoru, jak cáry mraků trhaj měsíc na kusy, ale on se nedá a pořád tam někde svítí a zase se objevuje a mrká na mě.
Cestou jsme minuli dvě plošiny, ale nezastavovali jsme na nich, i když se ruce a nohy klepaly jako sulc. A byli jsme čím dál výš, popadali jsme dech, hlava se motala a srdce skákalo jako malý zvířátko polapený uvnitř hrudníku.
Mohlo to trvat půl hodiny nebo hodinu.
Ale nakonec jsme byli nahoře.
Srdce mi skákalo jako při souloži, když jsme se posadili na poslední plošinu, těsně pod samotnym vrcholem a slyšeli, jak komín temně a dunivě vytahuje z pecí hluboko pod náma zplodiny a ty lítaj rychle nahoru a občas nad náma vylítly jiskry a bylo to jako ocitnout se na kometě…
A všude pod náma zářily ulice, lampy, televizní obrazovky a opíral se do nás ostrej a chladnej vítr, kterej se dole nevyskytoval. Třepotal s našimi rukávy, jako kdyby to byly prapory a tak jsme se posadili a spustili nohy přes okraj propasti a opřeli se lokty o železný obruče, který tvořily zábradlí kolem celýho ochozu. Cejtil jsem, jak mi cukají bicepsy a mám krví naběhnutý předloktí.
Dívali jsme se na město pod námi a potrhaný cáry mraků, který se hnaly přes bledou tvář měsíce. Alkohol nám v hlavě divoce přešlapoval. Zapálili jsme si cigára.
Nemluvili jsme. Jen jsme se dívali na město, měsíc, občas po sobě a na nažhavený konečky cigaret. A smáli jsme se, pochechtávali, připadali si jako poslední nějaký dva buddhové, který bdí nad všema, co teď spí.
Nevim, jak dlouho jsme tam byli.
Pamatuju si jenom ten hukot a jak se světla pod námi tetelily a komín opisoval do nočního nebe kružnice… a byl jsem na nějaký euforický vlně, která mě nepustila ani na cestě dolu a když jsme dole doskočili na pevnou zem, už nám nepřišla nehybná a potáceli jsme se, jako kdyby to byla nepříčetně rozhoupaná paluba bárky ztracený v bouři… a měli jsme co dělat, abysme dokázali přelézt plot na cestě zpátky.

Vrátili jsme se do rockáče a bylo tam už jen pár posledních opilců, který se nás ptali, kde jsme byli, že vypadáme nějak zfetovaně.
Nohy se pod náma podlamovaly a když jsme jim říkali, že jsme vylezli na ten zkurveně velkej teplárenskej komín, tak tomu nechtěl nikdo věřit.
Ukázali jsme jim ruce zasviněný rzí a šmírem. Trochu se nám klepaly, když jsme je zvedali před jejich tváře.
To ste si mohli zamazat někde na hajzlu, jenom děláte machry… víte jak je to vysoký? Na to ti neskočim vole.
A proč bysme to dělali? Divil sem se, ale bylo jasný, že už jsme zpátky na zemi.
Kašli na ně, sou to vobyčejný vožralové. Řekl Luděk a objednal dvě lampy fernetu a pivo, pivo, pivo.
Tohle nám prostě nikdo nemůže vzít.
Dali jsme si tedy pivo a poslouchali Franka Zappu, kterýho barman Roman vždycky pouštěl, když už chtěl jít domů.
Napadlo mě zeptat se ho, proč zrovna Zappu. Potutelně se usmíval TAK JÁ TI TO ŘEKNU, ať se k němu naklonim, že mi to pošeptá.
Protože ho opilci nesnášej. Je na ně moc intelektuálně náročnej.
Smál jsem se, že v tom případě jsem imunní.
A von se smál, že možná nebudu obyčejnej opilec.
Ale když Zappa dohrál, tak nás taky vyhodil.

A bylo ráno, ptáci řvali a na východě slunce rolovalo noc jako nepotřebnou tapetu.
Nechtělo se nám rozloučit se a jít domu.
Chtěli jsme tu noc v sobě ještě chvíli udržet nesrolovanou.

A tak jsme šli k nedalekýmu jezu, kterej byl vyhlášenej jako zabiják vodáků. Jednou to tam semlelo nějakýho kluka, kterej vypadl z lodi a muj otec za ním skočil a zachránil ho, i když u toho málem zkapal. Synu měl jsem namále, ale u toho nepřemejšlíš, prostě skočíš a jdeš. Vzpomněl jsem si na tenhle důkaz, že fotrové nejsou vždycky jen pitomci.
Svlíkli jsme se, skočili do vody a přeplavali řeku tam a zpět. Vylezli jsme ven jako kdyby jsme nikdy nic nevypili. Den začínal, slunce se převalilo přes kopec a zalilo údolí i s městem i s námi a mouchama ve vzduchu a ptákama přibitejma na oblohu světlem. A všechno vibrovalo jako živý, každá molekula, atom, myšlenka.
Novej den do nás vstupoval. Vlejval se, jako něco nekonečně živýho. Přivíral jsem víčka a slunce mi vysílalo do zorniček rébusy složený z nekonečna světelnejch vzorů, který tam zůstaly, i když jsem oči pevně zavřel.
Leželi jsme tam nahý a do zad, hýždí a stehen se nám zakusovala pomalu rostoucí tráva.
A nakonec jsme v tý trávě usnuli a nechali mravence přebíhat přes naše tváře,

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama