Slečna s culíkem se na mě
unaveně podívala a podala mi ohmatanou, umělohmotnou destičku s
pořadovym číslem 7.
– Moje štastný číslo, – usmál jsem
se na ni a poděkoval. Byla trochu překvapená, že se směju, ale hned zas hlavu sklonila k nějakým papírům. Pak
jsem se tam začal rozhlížet.
Když jsem tu byl před třemi roky,
byla to ospalá díra. Za plátěnejma žaluziema bzučely mouchy a
za pultem byla jedna úřednice a rozvážně míchala lžičkou kafe
v hrnku. Šel jsem na řadu hned. Teď jsem musel čekat, přestože
počet úřednic u přijímacího pultu se zdvojnásobil. Na židlích
ve vstupní hale posedávalo množství lidí, většinou tiše a
mlčky, nedůvěřivě se ohlíželi po druhých. Cejtil jsem to, tu
poraněnost, půl roku už chodí s papírem po všech čertech a
nikdo je vlastně pořádně nechce, ani se na ně pořádně
nepodívaj. Nejsou mladí a pružný, nejsou flexibilní a možná
dokonce, Bože chraň, ani neví, co je Excel. Sem bych dělal
zájezdy parlamentu. Sem do okresních pracáků, který jsou plný
lidí, podobnejch těm, který potkáte v Lidlu nebo Penny jak
pozorně obracejí zlevněný čtvtky kuřať a přemýšlí, jestli
to ještě můžou přidat do košíku k těm výprodejovým
bramborám.
Na displeji u stropu, podobnýmu těm,
co mají v bankách, zasvítilo další číslo. Oči všech se
podívaly, jedna postava se zvedla, sebrala kabelku, zašedlej kabát
a skoro jako kdyby chtěla doběhnout poslední vlak, se klopýtavě
pustila za blikajícím číslem.
Přicházeli noví lidé. Prosklenými
dveřmi jsem pozoroval párek mužů, který nebyly moc daleko od
spaní v šervůdu, jak potahujou z cigaret a nervozně nakukujou
dovnitř. Chvíli jsme si vyměňovali pohledy, který neříkaly
nic, kromě nervozity. Některý lidi maj z úřadů čistou hrůzu.
Kafka ji prý měl taky. Vyřešil to tak, že v jednom takovym začal
pracovat. Představil jsem si, že bych začal dělat na pracáku a
začal se tomu potichu smát, chacha, až jsem se po několika
tázavých a opatrných pohledech lekl, jestli si někdo nebude
myslet, že se směju jemu a jeho neštěstí.
Tak jsem se zas smát přestal…
Pak mě zavolala slečna s culíkem, že
moje štastný číslo je na řadě.
Tak jsem šel a vyplnil tři formuláře
a zodpověděl dvě otázky.
A tak jsem byl zaregistrovanej a
oficiálně nezaměstnanej. No člověka to vždycky jednou za čas
potká. Zatim se ještě můžu smát, jsem celkem mladej, sem tam i
flexibilní a vim, co je Excel a taky jak se usmívat na lidi, abych
v nejhoršim ( ale opravdu nejhorším ) případě mohl prodávat
pojištění nebo ojetý auťáky.
A pak jsem vyšel ven a byl jsem rád, že
jsem venku. Uvnitř ale zůstali ty lidi s úřednicema a s těma
zlevněnejma kuřecíma čtvrtkama.
Asi tam budou vždycky.
…