Můj strejda a já

• Říkej mu strejdo.

• Mami mě se nelíbí.

  Reklama

• Je hodnej, uvidíš.

Pamatuju si momentky. Strejda stojí
v dveřích. Široce se usmívá kulatym obličejem.
Je menší, než táta…má chlupatý
předloktí.

• Máš rád čokoládu?

No jo, s oříškama, máma
mu poradila. Jmenuje se Jirka. Jako já. Dobrý, ale je
to fakt blbá kolínská…

Jedeme s nim na jeho chatu u přehrady.
Chodíme do lesa na houby. Vyzná se. Jezdí
sanitkou. Sekáme spolu dřevo. Naostří mi nůž,
kterej jsem dostal pod stromeček. Dřepíme se sestrou u
tlustýho polena, držíme pilu, každej za jinej konec.
Usmíváme se. Máma fotí. Ptáček
vyletí. Momentka z dovolený. Když ty fotky jsou
vyvolaný, strejda už s náma není.

Strejda Honza měl plnovous a nosil
hodně tmavý brejle. Špatně vidí a chodí na
oční ambulanci, kde máma pracuje.

Nosil jí bonboniéry, co
měly uvnitř takovej alkoholovej sirup. Jedli jsme je se sestrou.
Máma drží dietu.

Byl vysokej, vyšší, než táta.
Jednou mi dal facku, máma si přede mě stoupla. Něco jsem mu
řekl…že není můj táta a je blbej a nemůže mi nic
udělat. Odešel, zabouchly dveře, máma si sedla na židli,
proč jí to dělam…

Já nevim. Vždycky se vztyčili
jako nějakej problém. Vysoký postavy, který
člověk musel překonat. Patriarchální archetypy,
konkurence. Nastal čas, kdy čokoláda nestačí.
Připrav se na boj s klackem, co vyrůstá s Vinnetouem v
hlavě, nosí mokasíny a připravuje svět na svůj
příchod…skončíš grínhorne, jako ty před
tebou.

Strejda Jirka 2. Hladce oholená
tvář, jenom knírek. Pořád se usmívá.
Odolává. Něco mu řeknu, on odejde, máma mi dá
facku, já brečim, máma brečí. On se vrátí.

Máma se směje, on se směje, já
jdu do školy.

Sestra mi pomáhá,
odsekává věty, nemluví s nim. Držíme
basu. Ale on taky drží. Máma říká, že
musíme být hodný, protože je nemocnej. Píchá
mu injekce. Je diabetik. Najdu si, co to znamená. Něco se ve
mně zlomí. Ten jeho úsměv už na mě může. Je fakt
hodnej a jdu s nim na ryby.

Všechny ryby, co jsme ulovili, pustil.
Dívám se na jejich lesklý hřbety, když se
mrskaj zpátky na hlubinu.

Večer, když zavírá s
mámou dveře a zhasínaj nám v pokoji, jsem rád,
že to tak je. Vytáhnu baterku a jdu do Žila Verna…

Jsem s mámou na pohřbu Jirky.
Objímám ji. Jsem o hlavu větší, než ona. Celá
se hroutí. Je menší, než je. Musim použít obě
ruce, aby neupadla. Kněz žvaní cosi o církvi…že ve
smrti každý hrabe prstíčkem a dožaduje se
odpuštění…kdybych byl Ježíš, tak bych ho
nakop…za náma půl vesnice, zahrajou mu z praskajících
repráků Montgomery, než rakev odjede za plentu. Venku svítí
slunce a vítr hejbe korunama borovic. Pozůstalí si daj
cigáro a schovaj kapesník. Dřív nebo pozdějc
my všichni.

A já si vzpomínám,
jak jsem přikyvoval, když mi něco říkal. I když jsme byly
dva úplně jiný světy. A uvědomoval jsem si, že
přikyvuju za všechny svoje ne, co jsem řek dřív. Že
přikyvuju těm předtím i těm potom. A že se snažim.