Oči v zrcadle byly den ode dne hloubějc v lebce. Propadaly se do tý temnoty. Jako kdyby je někdo zevnitř pomalu zatahoval dovnitř.
Jednou v sobotu sem si udělal polívku a sněd jeden talíř. Šel sem zkontrolovat oči. Nezdálo se, že by jim to pomohlo.
Spal sem 4 hodiny denně. Většinou se mi zdálo něco o konci světa. Lidi padali jak mouchy.
V hospodě sem pořád dokázal bejt vtipnej, takže mi některý lidi kupovali panáky. Nebo já jim. Už nevim. Seděl sem tam mezi lidma každej den a poslouchal kytaristy, jak hrajou blues. Zpíval sem s nima a lil do sebe pivo. Musel sem. Byl to jedinej přísun energie.
Když sem šel žižkovskejma ulicema domů, pustil sem si do sluchátek Weeping song. Zdálo se mi divný, jak lidi můžou vůbec existovat. Asi jedou z jiný partitury.
Jednou sem zůstal doma, že budu pít doma víno a zkusim psát. Napsal sem půl strany, dopil víno, zvednul se a šel do baru. Tam sem seděl na barový židli a měnil plný sklenice v prázdný.
Do práce sem chodil pozdě a na nadřízený se snažil nedejchat.
-Mám nějakej trabl.-řek sem, když se ptali, co je to se mnou.
Nevyhodili mě. Divil sem se tomu, ale zase ne tak moc. Neměl sem energii na pořádný divení se.
Pak se ozvala s tim, že až se vrátí, tak se už nebudeme vídat. Prej v tom nikdo není.
Za tejden se ozvala s tim, že v tom někdo je. Cha.
Smazal sem všechny kontakty, maily, zablokoval jí na fejsbuku. Fotky smažu, až budu mít víc energie. Zatim to řešim tak, že se na ně nedívam. Neni to tak těžký. Nemam energii na to je najít.
Před několika dny se mi stala zvláštní věc. Seděl sem v hospodě a kluci tam hráli na kytary. Nejkrásnější ženská z celýho baru vstala a šla ke mně, ať si du k nim sednout. Tak sem vstal a šel. A ona mě cestou chytla kolem pasu a začala se mnou tančit. Dlouhý vlasy jí poletovaly vzduchem. Smáli sme se. Pak sme upadli. Pili sme. Nevzal sem si telefon. No nic.
O víkendu sem pak jel s běžkama do hor. Na hřebeny. Doufal sem, že mě hory spasí. Ony to totiž umí.
Skončil sem na jedný horský boudě.
Pařil sem do rána s krásnou horalkou a objímali sme se. Vysvětlil sem jí svou situaci.
-Nechci ti ještě víc ublížit.
-To nejde.
Chvílema sem byl šťastnej. Alkohol.
Druhej den sem měl odjet, ale neodjel.
Odjel sem až třetí.
Telefon mam, ale prej z toho nic nebude.
No ale každopádně už zichr vim, že Bože si.
Protože kdo jinej by mi je takhle posílal?
Tenhle blog je čistá a neředěná pravda.
Včetně toho Boha.
Takže nakonec.
Se docela určitě nezabiju.
Možnosti tu sou…
Dneska večer sem si udělal polívku a sněd dva talíře.