„ To jsou děti z ústavu. Mongolové“ Říká máma.
Táta se nadvzvedne.
„ No jo, debilové!“
Pochoduje tam zástup dětí v modrejch teplákách. Máma
říká, že se jim nemám smát. Jsou jiný, než ostatní děti. Jsou z ústavu. Jsem
zvědavej a chci se na ně jít podívat.
„ Nejdřív to dojez.“
Snažím se kousat co nejrychlejc, ale stejně mířej směrem
k nám. Asi se jdou taky vykoupat.
„ A co je to debil?“ ptám se táty.
„ No to je člověk, kterej není moc chytrej.“ Říká táta a
zapaluje si Spartu z tvrdý krabičky.
„ Ty děti nejsou chytrý?“
„ No to teda nejsou.“
Ty děti mě zajímaj. Mají takový šikmý oči a pootevřenou pusu.
Když došly k nám, začaly se na povel svlíkat do plavek,
co měly pod teplákama. Byly bílý jak sejr a většinou obtloustlý. Čekaly pak na
další povel, než mohly vyrazit k do vody v řadě po dvojicích.
Dospělí na dekách se začetli do novin. Některý balí deky a
pochodujou ke svým žigulíkům.
Vstanu a chci jít taky do vody. Máma mě chytne za zápěstí.
Počkej, teď tam jsou oni.
Tak si zas sednu a koukám na ty divný děti, jak lezou do
vody. Když po sobě začnou cákat vodu, už nevypadaj tak divně. Smějou se, něco
říkaj, nerozumím jim. Mluví jiným jazykem? Jedna dospělá ženská
v dvoudílnejch bledě modrejch plavkách je s nima ve vodě a okřikuje
je, že dál už nesmí. V jednu chvíli ji ze samý gestikulace vypadne prso.
Než dojím řízek s chlebem, tak ty děti vylezou
z vody a oblíkaj se. Na souši je zase komanduje ta ženská v sukni.
Balí si věci a pak pochodujou po hrázi zas pryč. Vrací se do zámečku, kde
bydlí. Kdysi ten zámek patřil šlechtě, teď tam bydlí oni. Proto je komunistická
strana nejlepší. Dokonce i debil dnes může žít na zámku. Každej Mongol.
Už můžu do vody. Máma sice říká, že tam může bejt svrab, ale
táta říká, jen ať jde. Na žádnýho němčíka se ještě žádnej svrab nechytil…
Voda je studená, takže tam vletíme se ségrou s po hlavě
a plaveme dokud nedostaneme strach z obrovskejch sumců, co stahujou malý
děti pod hlubinu.
Za hodinu vylezem a máma nás namaže červenou indulonou. Už
jste rudý jako raci.
Pak zašumí pár hlav kolem naší deky. Přijel hrabě. Hrabě
Battaglia. Kdo to je? Přijel na kole. Takovej vysušenej stařík v trikotu
jak ze závodu Míru.
„ Kdysi to byl hrabě.“ Říká táta. Prý ujel snad milion
kilometrů na kole. Jezdí na něm do Itálie a zpátky. K moři, vykoupat se.
Koukám, jak se svlíká, je opálenej podle trikotu, bílá kůže končí tam, kde
končí rukávy trikotu, pak pokračuje dál, ale úplně hnědá. Hrabě co se jezdí
k moři. Starej, vyschlej hrdina. Připadá mi, že se dívám na minulý
století, když kolem mě prochází směrem k rybníku. A že minulý století
odjíždí zas pryč, když vyleze z vody, oblíkne se, tretry zasune do šlapek
a…
…přejede hráz po útlejch galuskách. Je pryč. Dneska už žádný
hrabata nejsou. Nebo brzo nebudou…
Když se slunce shýbne k rákosí na protější straně
rybníka, vlezeme do našeho rozpálenýho embéčka a taky jedeme domů.
Komunistická strana je nejlepší, protože debilové můžou žít
na zámku a Battaglia jezdí na kole. Což v minulejch stoletích nebejvalo.
U vody se toho člověk hodně dozví.
Kdo je hrabě a kdo je debil. Ale většinou až po letech. Jako
vždycky.