Nebyl ovšem sám, kdo kouzlu tohoto tranzovního (ve smyslu přivádějící do tranzu pomocí hudby) bandu propadl. Mick Jagger se o téhle kapele vyjádřil, že jde o jednu z hudebně nejinspirativnějších skupin na zemi. Tak pravil Bůh rock’n’rollu, přičemž je vědecky dokázano, že v době tohoto výroku už dávno nefrčel na kokeši.
Jajouka je starověká vesnice, s neuvěřitelnou 4000-letou tradicí tranzovní hudby. Vesničané byli Marockým královstvím osvobozeni od povinnosti platit daně s tím, že jejich jediným posláním je zdokonalovat se v hudbě a předávat štafetu mistrovství z otce na syna. Po získání titulu mistra se stávali královskými hudebníky s uznávanou schopností léčit hudbou. Jejich privilegie přetrvala všechny kolonizační snahy evropských mocností a zanikla až počátkem 20. století. Přesto se díky podpoře místních zemědělců i nadále mohou věnovat pouze a jedině hudbě. Čili je to podobné jako v případě Pražské komorní filharmonie.
Vše vypuklo asi v půl 9. Na pódium vstoupilo šest maročanů ve volných bílých oděvech. Kolem hlav měli omotané nějaké „plenky“ a jeden z nich vypadal jako Kaddáfí. A to byl kapelník. Nejdřív jsem se od něj dozvěděli, jak moc je šťastný, že je v Praze, protože jako malému klukovi se mu jednou zdálo, že je v Praze a teď se mu sen splnil a je velmi šťastný. Znělo to upřímně. Asi na té Praze něco bude. Něco, co se přesahuje všechny Megaztráty a Openkrady.
Úvodní instrumentální song odehráli muzikanti v sestavě tří bubnů zvaných TEBEL a zvláštních Jajouckých fléten známých jako LIRA se zvukem podobným hoboji. Už první píseň naznačila, jakým způsobem působí jejich hudba. Repetetivní opakování naznačených melodií, postupně skládaných a vrstvených tak, aby společně s neustále se zvyšujícím tempem přiváděly mysl posluchače do stavu, ve kterém mizí všechny myšlenky. Postupně se objevovaly všechny koncepty známé z techna, house, rock’n’rollu, trance music i minimalu. Kumulace tempa, pak náhlá pauza, která působí jako rána kladivem do hlavy a znovunavázání na stejném místě, všemi hudebníky naráz v ještě vyšším tempu. Zvuková stěna držená dvěma pištci, zatímco bubny nenápadně zvyšují tempo a údernost a třetí LIRA působí jako pěna na vrcholu Tsunami, která se vám valí hlavou.
Pro představu tohle „techno“ nahráli v roce 1971 (!)s Brianem Jonesem.
Jednotlivé písně měly dosti dlouhou stopáž a obvykle začínaly kapelníkovým sólem, během kterého naznačil koncepty a melodie, zatímco ostatní jen tiše a soustředěně naslouchali a v určitý moment za začali přidávat a navazovat, jakoby každý se nejdřív chytil jiného motivu, ale postupně se motivy sbližovaly až konečně vše vrcholilo v dokonalém propletenci, který mířil stále výš a mohutněl až do frenetického závěru, po kterém následoval nadšený potlesk.
Byl to prostě hodně zvláštní večer, plný rozpáleného pouštního vzduchu starého 4000 let.
Psáno pro poslouchej.net.