Jsem Sociolog : Chodím rád
do knihovny. Je to pěkný, když vidim takovejch knih
pohromadě, hned dostanu optimistickou náladu. Snad, že
živočišnej druh, kterej byl schopnej popsat tolik papíru,
se musel za ty staletí něco pořádnýho naučit.
Pokácet stromy, rozdrtit na kaši, vylisovat tenký
listy, do mašin nasázet olovo a ČEZ roztočí válce.
Listy se osází grafickými symboly, oříznou,
svážou, rozvezou podél přeplněných refýží
do těch správnejch dveří. Zajímají mě
pohnutky toho kmene, kterej se kolem knih stahuje. Svítící
oči kupujících, šátrajících v
temnotách po občerstvení v dlouhý a temný
čas svačiny duše.
Jsem Čtenář I. : Takže já
čtenář jdu. jdu, pluju kolem regálů. No a v těch
regálech vidím, že se lidstvo fakt snaží.
Nejsou to jednotlivci. Ti jenom vyčněli z řady. O hlavu, o dvě.
Je na ně víc vidět. Dosťa, Hem, Buk, Turg, Kund, … Nějak
jim to líp šlo. Líp, než těm ostatním. Každej
taky nemůže bejt pojištovák. To taky každýmu nejde.
Všichni musíme objevit svý talenty. A vyždímat z toho prachy nebo aspoň důstojnost.
A tak pluju podél těch regálů,
pomalym krokem, očima rejdím, koho si dnes vyberu za svýho
gurua? Pojďte hoši ty a ty, dáte doma Fight club…taky bych
něco napsal, ale víš…vždyť mě nešly ani ty slohy…no
tak píšu aspoň na blog…počkej dám ti adresu…
Jsem Čtenář II. : Vzpomínám
si, že jsem měl období, kdy jsem si přál, aby
všechny ty regály byly naplněný jedním jediným
spisovatelem. Kafkovo období. Přál jsem si, aby každá
kniha, kterou z regálu vytáhnu, byla další
Zámek. Stejnej a přece jinej. Předtím to byl
Bulgakov. Proč sakra nikdo nenapíše Mistr a Markétka
II.? Člověk zavře knihu a je stejně nenasytnej jako předtím.
Hlad. Musíš nakrmit toho brouka v hlavě nebo se změníš
proměnou taky na hmyz. Budeš ležet na koberci, na krovkách
mít vytlačenej vzorek a pak dovnitř vtrhne komando s
pohrabáčem…červenej stříkanec na poslední
straně, to je to nejlepší zakončení.
Jsem Cestující : Nikdy
jsem nechtěl bejt intelektuál, v tramvaji balím
Prousta do Blesku, manšestrový sako mám ze CA a pro
jistotu gel ve vlasech…já toho Prousta musím
pochopit…pak se podívám z tramvaje, stařena vypadne
z okna, za ní další, jedu na Malcevský
trh…pro šálu. Z lágru na mě mává
Daniel Charms…že už je mu teplo…nezešílel.
Jsem Psavec : Anebo taky můžu zavřít
oči a vidět psavce, jak sedí do noci za strojem, za starou
486, za compem, buší do klávesnic. Slibujou světu, že
mu splatí…radost, bolest, lásku. Maj něco v hlavě,
něco v srdci a rozvíjej to, protože to bylo moc svinutý
a moc to tlačilo, jako péro, co se zaseklo, tak ho pomalu
uvolňujou. Nemaj na psychologa. Nebo nechtěj ležet na
kanapi…Noční psavci. Psanci svejch myšlenek. Vidím
oblaka dýmu, jak se fialově válej u stropu a rozlitou
dvojku včerejšího vína. Už to bylo moc kyselý.
Píšu, tedy jsem. Vidím se, jak ležím v rakvi s
knihou v ruce. Předčítám červům litanie o
zdechlinách a andělech spásy. Chci psát. Chci a
můžu. Co vám mám sakra vysvětlovat…knihy. Slova.
Tady není nic k vysvětlování. Padejte!
Jsem Malej : Když jsem prvně vlezl do
knihovny, bylo to v první třídě. K nebi vztyčený
regály. Kudrnatá hubená paní se usmívá,
ukazuje nám Ferdu. Ne, to už dávno znám. Co je
támhleto tlustý, bez obrázků? Je to tak těžký,
že to neuzvednu. Chci si to odnést domů. Chci si to domů
odnést všechno. Ale nevejde se to do mejch kalhotek s
kapsama. Zeptám se tý paní : A můžete si mě
tu nechat?
Učitelka se směje : Ach ty děti…
Ničemu nerozumí.
Říkáte, že si to nemůžu
pamatovat? Ale kdež…Pamatuju si to
všechno.
Slovo od slova…