Koncert byl věnován památce Ireny Sendlerové ((1910-2008), nositelce titulu Spravedlivé mezi národy, u příležitosti třetího výročí jejího úmrtí. V krátkosti uvedu, že za druhé světové války ve spolupráci s polským odbojem a katolickými řády zachránila z varšavského ghetta asi 2 500 tisíce židovských dětí. Takže hluboký respekt je zcela na místě a pokládam za důležité to tu zmínit, přestože tyto věci čtenáře hudebního serveru až tak nezajímají. 🙂
To ovšem z akce dělalo oficiální záležitost typu – vystoupí nějaký velvyslanec a bude nejméně půl hodiny zdržovat začátek koncertu. Velvyslanec se skutečně dostavil ale měl takový příjemný sametový hlas, že to snad ani nevadilo. Z jeho proslovu si pamatuji hlavně to, jak se sám sebe ptal, kde byl Bůh během holocaustu a sám si odpověděl, že byl v srdích lidí, jako byla Irena S. A to dává smysl.
Ale zpět k hudbě:
KROKE znamená v jiddiš město Krakov, jehož židovská část byla až do holocaustu dominantním centrem židovské kultury.. Skupinu založili tři absolventi Krakovské hudební akademie v 90. letech. Jsou to tedy chlapíci se zázemím v klasické hudbě i jazzu, jejichž hudba staví na sofistikovaných aranžmá i umění improvizace. O jejich kvalitách svědčí už jen kolaborace s britským houslistou Nigelem Kennedym, s nímž dodnes pravidelně vystupují, dále s Peterem Gabrielem nebo Natachou Atlas.
Takže žádná ořezávátka. První liga.
A nyní přistupme k osobním dojmům. I kdybych toto vše věděl předtím, než jsem dorazil do synagogy, pravděpodobně bych nebyl o moc víc připravenější na to, co se tam odehrálo. Bylo to jako svržení atomové bomby na šmoulí vesničku.
Po proslovu nastoupili tihle tři chlapíci v bílých košilích a s černými kloboučky: Akordeonista (čti tahací harmonika) Jerzy Bawół, Tomasz Kukurba střídající violu s houslemi, flétnou a který obstarával zároveň vokály a kontrabasista Tomasz Lato.
Nastoupili skromně a s pokorou, uvedli se tichými hlasy, jak se na opravdové UMĚLCE sluší. Pak už mluvila jen hudba. A byla to hudba jako z jiného světa. Meditativní polohy v minimalistickém střihu se střídaly s uhrančivými rytmy téměř balkánskými (Fanfare Ciocarlia bez dechové sekce), zrychlující a zpomalující vokály, které pálily až do nebes svou naléhavostí. Všechno precizně instrumentálně vypointováno. V jednu chvíli se kontrabas chytil téměř „portisheadovské“ smyčky, akordeon obstarával nekonečně se opakující plochy, zatímco housle a vokál smlouvaly s Jehovou o duši obecenstva. Chvílemi jsem lapal po dechu, zavíral oči, abych eliminoval nepotřebné smysly. Nemálo to připomínalo pravé duchovní vytržení. Měl jsem pocit, že se téměř přibližují dokonalosti, za kterou už hudba neznamená jenom hudbu, ale něco jako vášnivou modlitbu, obhajobu lidství před neúprosným zrakem věčnosti. Bylo to hypnotičtější než čtyřicetidenní bubnování na poušti, během něhož zapomenete na hlad, žízeň, tělesné potřeby a že vůbec existuje něco jako svět, tramvaje, metro, přeplněná magistrála, kapsáři, štětky, alkoholismus, kurděje, pervitin, svrab a neštovice.
O tom, že jsem nebyl sám, kdo byl takto fascinován svědčily bouřlivé potlesky mezi jednotlivými písněmi (chtěl bych vymyslet nové slovo, píseň mi přijde nedostatečné) a mocný, nekonečný stand up potlesk na konci, kterým si obecenstvo doslova vyprosilo ještě jeden přídavek, který akordeonista složil pro svou dceru. Jemná, křehká píseň na rozloučenou s námi. Na cestu domů.
Odcházel jsem a připadal si, jako kdybych poslední roky chodil zavřený v nějaké skleněné lahvi a tahle hudba mě pustila z lahve ven, jako nějakého džina.
Tak džine, co s tím provedem?
…
P.S. Psáno pro poslouchej.net