První den vždycky zabere bus z Prahy a pak výšlap na hřeben do nějaký hřebenový chaty. Tentokrát byl první nocleh na Vosecký boudě. Ráno fotka z okna. Týpek vyjel z lesa po turistický modrý od Harrachova, kudy v zimě nikdo moc nejezdí. Však je vidět, jak si pěkně postaru prošlapává stopu. Tady už nejezdí žádný mašiny na stopy. Takže jsme tu správně.
Dáme si ovesný vločky se sušenym mlíkem a hurá za nim.
Vyrážíme z Vosecký směr Luční. Barvy mě ukřičely a ČB režim je zapomenut. Všude to jiskří. Každá vločka je jedinečná. Každá jiskra.
Snad je to vidět i tady. Vyráží to dech, pokaždý stejně.
Krátká porada tří skialpinistů u rozcestníku Labská – Vosecká. Přicházeli z Polska…ale zdravili česky : Ahoj.
To je tady nahoře taková slušnost – zdravit. Někdo ovšem nezdraví a dělá dokonce jako by vás ani neviděl. To, co je dole ve městě normální, tady vypadá neuvěřitelně směšně. Nikde nikdo, dva lidi jedou proti vám a koukají strnule před sebe. Většinou je pozdravím aspoň úsměvem. Drtiči ovšem nezdraví nikdy. Drtiči musí nahnat kilometry. Poznáte je tak, že mají elasťáky a šustivý bundy. Nedívají se kolem sebe, ale před sebe. Nafocený je ale nemám, připadají mi nezajímaví, tak si je jenom představme…
…
No a tady už máme skvost socialistický architektury. Hrnec sraček přímo uprostřed království sněhu.
Šílenej architekt umístil tuhle krávu (Labskou boudu)čelem do údolí, ze kterýho neustále tluče divokej vítr do čelní stěny vybavený velkýma oknama, aby měli turisti pěknej pohled, takže je příšerně nákladný boudu vytopit, nemluvě o zatejkání. Rovná střecha se pod náporem sněhu jednou za dva roky celá sroluje a vyžaduje generální opravu. Jako obvykle úplně chyběla pokora a vlastně i trochu toho selskýho rozumu…
Poněkud šílený je ovšem taky sjíždět tyhle hřebeny na turistickejch běžkách s obrovskym báglem na zádech. Bílá prdel taky autora usvědčuje z toho, že měl problémy se stabilitou.
Nejen kvůli domácí slivovici…
Je třeba být stále opilým. V tom je vše: toť jediná otázka. Abyste necítili strašlivé břímě Času, jež drtí vaše ramena a ohýbá vás k zemi, je třeba opíjet se bez oddechu.
Ale čím? Vínem, poesií nebo ctností, čím chcete. Ale opíjejte se.
Kdyby chodil Charles B. trochu po horách, určitě by doplnil, opíjte se chůzí bílou krajinou, tak mrazivou, že se přes šátek nemůžete pořádně nadechnout.
Ale asi nechodil, tak mu zbylo víno, poezie a ctnost. Nutno říct, že to dělal taky poctivě…
Ale to už jsme daleko.
Tady je náš dnešní cíl.
Nocleh na Luční v kategorii spacák – půda s vlastním spacákem a karimatkou. Většinou je úplně úprázdná. Výhody – stojí to pár korun a v ceně je opulentní snídaně. Nevýhody – neni tam zrovna standardní paneláková pokojová teplota, ale určitě je to o 1000 % lepší, než sněhovej záhrab tam někde venku. I když ten bych taky rád někdy vyzkoušel…
Další dny vyrážíme na cesty kolem Luční. Liščí hora, Sněžka, Dvorská b., Klínová b., Jelenka, Slunečník, jeden den dokonce sjedeme až do Pece, protože zlomím hůlku při pokusu o skialp v hlubokym prašanu. Pořád je krásně.
Moc to nevypadá, ale sjezdy na běžkách jsou dost adrenalínová a amfetaminová záležitost…
I pro kolemstojící…JEDUUUUUU!
Taky na výstup na vrcholy dojde – tentokrát na ten náš nejvyšší kopeček…
Sněžka…1602 mnm.
Běžky musí na batoh a šlapeme…z jedný strany….
A při návratu pak z druhý…
S námi šlapou čtyři Poláci, na nohách mačky, na sobě nejnovější VHT výbavu, včetně naleštěnejch termosek.
Člověk nakonec vyleze na každou horu, když chce…jde ale o to, co přitom cítí.
A pak by se měl ohlídnout, jestli daleko za sebou nenechal něco, co miloval co mu bude chybět.
Ale už toho bylo dost těch přemoudřelejch keců.
Na závěr přikládám úsměv, kterej mám schovanej pro vás, až se tam nahoře potkáme.
Ve městě bych vás musel znát. Tam nahoře je to jiný. Tam vás znám.
Ahoj!
…