Moje univerzity byly podobný.
Už sem tady psal, jak sem v tichý, zasněžený noci odvážel mrtvoly z ARO na patologii a do zátylku mi něžně dosedaly sněhový vločky.
To byla docela důležitá univerzita. Mrtvole se na palci kejvala cedulka s nějakym jménem, který sem si vždycky přečet. Jim už všechno skončilo, zatímco mě mráz štípal do tváří a říkal: Tobě ne, dejchej.
Na jedný univerzitě sem se vyučil smrti.
Na jiný životu.
To když sem podal ruku zavalitýmu, plešatýmu chlápkovi s obličejem kulatym jako koblížek. Byl to majitel malý pekárny a já hledal práci a on hledal mě.
Voněl houskama, chlebem a ramena měl poprášený bílou moukou a myslim, že pod tim bílym pláštěm a červeně zarudlou kůží byl naplněnej sladkým tvarohem jako smažená taštička.
Stáli sme mezi regály plných ošatek a kus od nás chlap v kostkovaný zástěře dřevěnou lopatou vyhazoval z pece kulatý pecny chleba. Další chlap po těch pecnech mydlil smetákem namáčenym v kýblu s vodou. Z pecnů sykavě stoupala pára a vzduch se plnil vůní čerstvýho pečiva.
A chlap-koblížek bral bochany do ruky a klepal do nich klouby, jestli dobře zvoní a jeden pecen mi strčil pod nos a já se usmál, že to voní božsky a on mi řek:
-Zítra přijď v pět ráno.
Tak sem druhej den vstal v půl 5 ráno a klusal přes spící město do tý voňavý jeskyně a učil se, jak se pokládaj na plech vláčný, syrový houstičky a válečky rohlíků, bílý, vyválený v mouce, postříkaný vodní pistolí, posypaný kmínem, mákem, solí, sýrem, učil se, jak se ty plechy zakládaj do stojanovýho vozíku, že se jich tam vejde 15 x 40 rohlíků na plechu, takže za deset minut máte 600 do zlatova vypečenejch rohlíků, pokud je tedy vytáhnete ve správnou chvíli. Nesmí to být příliš brzy a nesmí to být příliš pozdě.
A když sem se to vcelku obstojně naučil, šel sem za Koblížkem a řek, že potřebuju víc peněz a on mě přeřadil na noční, protože ty byly s příplatkem.
-Akorát budeš dělat s ukrajinkama, ale sou to hodný holky.
-Nemam národnostní předsudky, řek sem mu a on se usmál a řek:
-Já taky ne, všechno sou to blbosti.
A tak sem na noční směně obracel housky, stříkal je vodní pistolí a zasypával solí, kmínem, mákem, zatímco si ukrajinky vedle u válu tiše zpívaly a pokřikovaly na mě: JIRKA, DALŠÍ!
To když naplnily další vozík. Tak sem pro něj šel a ony říkaly:
-To nám to jde dneska pěkně od ruky, že Jirka?
-No krásně holky. A co to zpíváte? – Pokřikoval sem na ně.
-Ale to je tak o lásce.- A smály se, že všechny krásný písničky sou o lásce.
A měly vlasy spletený do drdolů a v těch drdolech zaražený zlatý a stříbrný jehlice a pořád si něco zpívaly nebo šuškaly a smály se a mrkaly na mě a pak do sebe zase strkaly a byly tak veselý, jak jim to jenom dovolila vzdálenost od jejich rodin, který seděly v nějaký dřevěnici v zapadlý vesnici obklopený hustými lesy a kopci a vlky a čekaly na listonoše, kterej přinese obálku s dolary, který holkám zbyly z výplaty.
A moc toho asi nebylo, protože v den výplaty přišel takovej velkej Rus, dva metry dvacet , narvanej v kožený bundě, až se na zádech napínala jako kůže bubnu a obešel všechny a od každý něco vybral a ony ani necekly a neřek nic ani Koblížek, kterej mu podal obě ruce jako když se generál Frank potkal s Hitlerem a vzal ho do kanclu a jistě mu tam taky něco dal a možná i stopičku vodky spolu vypili, protože pak oba vyšli ven z kanclu a měli rozjasněný oči, jako kdyby do nich někdo nalil živou vodu.
A ten velkej Rus šel za jednou z těch Ukrajinek, za tou co byla nejhezší a trochu do ní drcnul a pohladil jí po tváři a pak plácnul přes zadek a ona se jen culila a něco si spolu povídali a on se pak sehnul a dal jí pusu na čelo a odcházel pryč jako nějakej bohatýr, kterej se musí v každejch futrech sehnout, aby nezničil zárubeň. A holky za ním obdivně koukaly a hned se sesypaly na tu nejhezší, ale ta se jen usmívala a začala po válu koulet dva bochany a neříkala nic, jen tak zasněně masírovala vláčný těsto a takhle zasněná pak chodila dlouho, dokud jednoho dne nepřišla s fialovym monclem a zarudlejma očima.
Chodil sem na ty noční rád. Pekárna byla čistá, uklizená, odpoledne spala. V deset večer sem přišel, pozdravil holky, zapnul sem pec, připravil sem si sůl, mák, nastrouhal sýr a čekal, až holky naloží první vozík s rohlíky, který sem pak ostříkal pistolí, zajel s ním po kolejnicích do kabiny, kde v klidu začaly kynout a čekal na další. Pak sem ty nakynutý z kabiny vyndal, znovu nastříkal a některý sem osolil, jiný pomákoval, pro sebe sem si dva nebo tři v máku obalil celý a pak už jen založil do pece a pozoroval přes tlustý, očouzený termosklo, jak se pořád zvětšujou a pak pomalu žloutnou a hnědnou.
Když byl jejich čas, otevřel sem dveře pece a vysunul celej vozejk s plechama naskládanejma sendvičově nad sebou a proti mně se opřel uragán horka a ovanul mi tvář, proplesknul mě přes plíce, až sem musel zatajit dech.
Vyvez sem vozejk plnej zlatejch rohlíků a housek k holkám, který si tiše zpívaly a ony se na mě podívaly a smály se a braly ty plechy, ruce nazutý do tlustejch, azbestovejch rukavic, šátky na hlavách a sypaly ty housky do připravenejch plastovejch přepravek vystlanejch povoskovanym papírem a každej ten rohlík a houska byly úplně jiný, i když těsto bylo normovaný, prohnaný strojem, kterej odkrojil vždycky hmotnostně stejnou část a každá z nich prošla strojem, kterej vyrazil razidlem vždycky, pořád, stejně, stejnej vzor.
Nic na světě není stejný a nikdy nebude. Každej trojlístek, každej květ, každá houska, každá ukrajinka, každej člověk, je jedinečnej, jsou jedinečný a nikdy ne stejný, i když do nich stroje a výchova a společnost razí stejnej vzor.
Miliony keců vám řeknou knihy.
Miliony keců vám řeknou ve škole.
Ale jedině takhle můžete přijít na to, jak to všechno je.
Tim nechci říct, že všichni musíte jít dělat do pekárny a sypat za tichý, dlouhý noci housky do přepravek a nasávat jejich vůni.
Tim chci říct, že ať děláte, co děláte, vždycky myslete na tu jedinečnost.
Jedinečnost zrnka soli.
Jedinečnost každý z myriád vloček, který vám dopadaj na krk.
Každá houska je jiná a nenajdete dva stejný rohlíky.
Dávno dělam někde jinde něco jinýho.
Nevozim rohlíky a nekoukam na visačky houpající se na palcích a za krk studeně nedopadaj vločky.
Ale vždycky na to myslim, když začne sněžit nebo jdu nakoupit a před košem s rohlíkama se zastavim.
Mam chuť do toho koše zabořit ruce.
Ale neudělam to. Asi by to vypadalo divně.
Tak aspoň myslim na ty lidi, co je udělali.
Myslim, že to je důležitý. Vědět, že všechno má příběh a za všim stojí lidi.
Když ho neznáte, tak si ho přimyslete.
Neni to tak těžký, prostě se nechte unášet těma zrnkama a než kousnete do rohlíku, myslete na to, že ho někdo udělal.
Ano, byly tam stroje. A taky tam byli lidi.
…