První
co jsem udělal, když sem vešel do místnosti, že sem
pozdravil. Hlavy se zvedly, oči mě sledovaly
– Čau
já jsem Jirka
– No
a co, řek jeden z nich. Černej knírek, pichlavý oči,
vepředu nakrátko, vzadu deku na ramena. Kouřil a civěl na
mě. Pak natáh ruku.
– Čau
já jsem Zdeněk. Ty si tu na civilce? Ne? Takže normálně
makat? Kam deš, na chíru nebo na internu? Na internu. Hm, to
budeš dělat se mnou. Jo a tady Drápek tě provede.
Mávnul
rukou k dalšímu knírkatýmu týpkovi, co
seděl zády k oknu, ruku měl na stole, vykasanej rukáv.
Na chlupatym předloktí vytetovaný srdce.
A ten
první den, sotva jsem tam vlez, zvonil telefon.
Zdeněk
to nechal zvonit, dvakrát potáhnul z cigára a
když vypouštěl kouř, řek mi – Přece se z nich neposerem, ne?
Pak to
zvednul – Zřízenci, co je?
Chvíli
s někym mluvil, pak to položil a řek Drápkovi – Vem to,
exitus na děcáku, a vem sebou mladýho…
– Tak
dem. Zvednul se Drápek.
Hodili
jsme na sebe bundy a vyběhli do mrazu. Museli jsme se parkem
přemístit do jiný budovy. Byla ještě skoro noc. Půl
sedmý ráno. Lampy nám přisvěcovaly cestu.
Připadalo
mi, že to tam znam. Už jsem tam byl. To mě bylo tak pět. Nějakej
záškrt nebo tak něco. Rozblemclej rohlík v bílym
kafi, čaj ve kterym plavaly kusy citronu. Plastový hrnečky s
puntíkama. Horečka. Z oken byly vidět jenom větve bez
listí. Většinou se ani nehnuly. Modrobílý
obrovský sestry s čepcama ve vlasech přinášely
injekce. Strach, že tu budu muset zůstat.
Výtah,
orezlý dveře, matný, žlutý světlo. Stojíme
s Drápkem naproti sobě.
– Cože
se tam vlastně stalo?
– Exitus.
Ňáký malý dítě.
– Co
s tim máme společnýho?
– Odvezem
ho.
JIP
oddělení. Pro děti. Vyběhla nějaká sestra.
– Tak
kde to máte? Ptá se jí Drápek.
– Támhle.
Byly tam
prosklený dveře. Za sklem stíny. Tichej pláč.
Podívali jsme se na sebe. Co teď?
– Musíte
dovnitř, vzít jim to dítě.
Je mrtvý.- Vysvětluje mi sestra. Je mladá, hezká.
–
Zůstaň tady. Řekl Drápek a šel tam sám. Zaklepal na
dveře. Otevřel je. Už byl tam. Sestra mi přivezla odněkud vozík.
Byl bíle povlečenej. Možná se mi to zdálo, ale
asi měla rozmazanej make-up.
Z pláče
se stal řev. Dveře se rozrazily a vidim Drápka, jak nese
nějaký tělíčko. Mrtvýho, tuhýho
hobita. Ze dveří vyrazí nějaká ženská,
nějakej chlap ji zadrží chvatem kolem ramen. Všichni řvou
a brečí.
Dál
je všechno rychlý. Musíme vypadnout. Připadam si jako
zloděj těl. Že já sem ta smrtka, co odnesla toho malýho
kluka. Rychle pryč. Přehodíme přes vozejk prostěradlo,
sestra nám asistuje. Rodiče řvou ve dveřích. Volají
jeho jméno. Michal, Honzík, Matěj, co já vim.
Hlavu si
zchladim až venku. Jedeme s vozejkem po dlažbě. Vezeme kluka na
patologii. Já tlačim. Drápek kouří.
– To
bylo hustý…Říkam.
Drápek
mlčí. Za čas poznam, že je to jeho oblíbená
činnost. Tak zmlknu taky a tlačim ten vozejk s tim klukem tam, kde
už na náš čeká ženská co rozrazí
vrata a řekne – Tak ukažte, co to máte.
Pak
uvidí toho kluka a pokejvá hlavou. – No jo dítě.
To je vždycky blbý.
Zpátky
už jsem ten vozejk dotlačil sám. Nemocniční budovy
se pomalu probouzely k životu. Další novej den. Pro někoho
ano, pro někoho ne. Dal jsem si cigáro a tlačil vozejk
jednou rukou. Konec.