na začátku sem si myslel, že bych to
časem moh dotáhnout na stejnýho šéfa, jako je on. na začátku
sem si myslel, že se mi konečně podaří zapadnout do systému, že
mi přidělej pěkně vyžehlenou kravatu, epesní košili a kalhoty
s pukama, že budu mít větší pracovní stůl a u něj
ergonomický, koženkový křeslo a tucet propisek v plastovym
válečku z IKEA, abych měl pořád čim cvakat.
že budu mít pod sebou víc maníků,
který chodí ve vytahanejch tričkách a občas trochu ožralí a se
zpožděnim, a že je budu jebat a vymejšlet jim osobní plány a oni
mi budou vyplňovat tabulky, který vymyslim pro jejich dobro a oni
mi budou vděčný a se slzou oku za deset let vzpomínat, jak jsem
je naučil přistupovat k problémům s pozitivně naladěnou myslí.
velký hovno. moc dobře sem si
pamatoval, jaký to je bejt jedním z nich, pro který práce neni
žádnym poslánim, jen další kus chleba a cigára a piva, kus
dalšího dne, aby neskončili pod mostem, aby neskončily všechny
ty sny, který o nich měly jejich matky a který měli i oni sami.
moc dobře jsem věděl, že chodí do
práce jako do žaláře, že vlastně neví, proč by měli bejt
extra pyšný na to, že nosí zrovna takovejhle mundůr, tuhle
pitomou košili a tuhle pitomou jmenovku s přidělenim funkce.
moc dobře sem věděl, že na tý
jmenovce by nemělo bejt napsaný. Roman Vichterle – skladník. Ale
Roman Vichterle, ve volnym čase hráč na basovou kytaru, kuřák
javánskýho tabáku, majitel kočky a nájemce skromnýho bytu,
kterej obývá se svou přítelkyní, co je o hlavu menší a usmívá
se tak plaše, jak to jen některý ženský dokážou, až dostanete
chuť otočit svět, tak aby na něj dobře viděla a strhnout
oblohu, aby se konečně ukázala ta prdel boží…
…ale to by bylo moc dlouhý. a dlouhý
příběhy nejsou v módě.
oni byli skladníci a já byl vedoucí
skladu. kopali jsme za to, aby jsme měli co nejmenší manko. kopali
jsme za to, aby jsme stihli vybalit všechno zboží, který vysunem
na prodejní plochu, aby jste ho tam mohli vidět, aby jste si ho tam
mohli ošahat, aby jste si ho mohli koupit.
a můj šef za mnou chodil s tabulkama.
procentama. přihrádkama. šanonama. mám si do nich zanýst
Richarda, Milana, Pavla, Romana, všechny. mám se vyjádřit, kdo z
nich je přínosem a kdo by měl opustit loď.
občas jsme si z toho dělali legraci.
– hele pavle, co tam mám o tobě
napsat? jakej si dáš závazek? v čem se chceš zlepšit? co
kdybych tam napsal, že se budeš každej den sprchovat, abys míň
smrděl?
– debile.
– to tam napsat nemůžu, že považuješ
nadřízený za debily, pravda nesmí vyplout na povrch.
– dobře ty vole. napiš tam to o tom
mytí.
– mám tam napsat i to, že budeš míň
pít?
– jasně a nezapomeň tam napsat, že
si dávám závazek, že přestanu s kouřením.
– radši tam napíšu, že budeš
kouřit jen ve volnym čase, aby jsi neochuzoval firmu o svůj draze
zaplacený čas.
– to si řek krásně. můžu si jít
zapálit?
– jasně, ale až potom, co odvezeš tu
lednici na rampu. čeká tam na ní frajer.
a už sem ho měl v tabulce. měl sem
ho v diagramu. měl sem ho v excelu.
představoval sem si někdy, jak bych
to napsal po svym.
pavel se přistěhoval z malýho města
každej den myslí na svoji mámu
kterou zlobí žlučník
a na jejího přítele
kterej chodí na dialýzu
a poslouchá michala tučnýho
a jak jdou občas na ples a tančí na
montgomeryho
a jak on je tady sám
protože jim tam nechtěl překážet
když maj tak málo času
a jak nikdy nevystudoval vysokou školu
protože byl možná trochu línej
a měl trochu umělecký ambice
ale protože byl možná pořád trochu
línej
tak teď tady stojí u toho mýho
stolku
kde je tak málo propisek se kterejma
bych moh cvakat
zatimco se ho ptám
co na sobě chce zlepšit a on myslí
na to
že doma ho čeká jen studenej kavalec
a tři spolubydlící
z nichž jeden pořád sedí před
televizí
a kouří
a ptá se
"přines si pivo?"
a jinak už nikdo
…
život je mimo všechny tabulky. tohle
ale ONI nikdy nepochopí. pořád je po nás budou chtít, dokud pro
ně budeme pracovat a tvářit se, že to vlastně o.k. , že na to
mají právo, tlačit nás do těch zkurvenejch šuplíků, který nemaj mezery a je v nich málo místa a ze kterejch nakonec
vypadne jenom jedno.
portrét vyplašenýho a zmatenýho
ksichtu a osamělýho ksichtu, přesně tak, jak se to požaduje a ne, že ne…
bude tam ležet na podlaze, dokud ho my sami nezvednem.