Podívej se, jestli spí –
Slyšim tátu. Tak skočim zas do postele a dělam, že spim.
Ráno pak u snídaně nikdo
nemluví. Kromě mě.
Tati, co to bylo za auta?
Tak ty si nespal? No to byla sovětská
armáda.
A kam jedou takhle v noci?
No to víš, přesuny. Z kasáren do kasáren. To se nás
netýká. Nemusíš se bát. Jsou tady, aby
nás chránili. A jak to, že si nespal?
Máma zavrtí hlavou, ale
neřekne nic.
Zakusuju se do chlaba s máslem a
džemem od babičky, kterej je plnej lepivejch kousků rybízu.
Když
to zapiju mlíkem, jdu do školy.
Tam nám to určitě vysvětlí.
Nevysvětlí.
Tak si to vysvětlujem sami.
Pepík říká, že
fotr povídal, že jsou to okupanti.
Já říkam, že je to
blbost.
– Okupanti byli Němci. Sověti nás
přece osvobodili, tak nemůžou bejt okupanti. Ty seš úplně
blbej.
Pepík říká, že
si taky myslí, že je to blbost, protože všichni jinak
říkaj, že nás osvobodili a zachránili.
V noci jezdí náklaďáky
a tanky a ve dne koukam na oblohu. Objevujou se tam čáry po
letadlech. Přemýšlim, že každá z těch čar může
bejt atomovka. Nacvičovali jsme to na pochoďákách a v
pionýru. Pytlíky, gumičky, nohama k výbuchu.
Spolužák Marcín leží na břiše a šklebí
se. A teď jsme všichni mrtví. Nějaký pytlíky
jsou na nic.
Říkam si, že má pravdu,
protože jestli je tam teplota jako v slunci, tak nám nějaký
mikroteny nepomůžou. Ale je to docela legrace. Milicionáři
nám házej do pole dýmovnice a my běháme
skrz kouřový závoje s šátkama, pak s
plynovejma maskama. Jeden z nich mi dovolí šáhnout na
samopal.
Pak se mě zeptá, jestli bych
chtěl bejt taky milicionář. Říkam, že ne.
Chtěl bych lítat v letadle. Ale ne v tom, co nosí bomby, že
bych chtěl lítat v tryskáčích a sestřelovat
ty, co nosí bomby.
Plácne mě masitou tlapou po hlavě
a směje se.
Pilot, no jasně.
Nebo bych chtěl řídit tank.
Letět do kosmu.
Bejt jako Gagarin nebo Remek. Spíš
Gagarin.
Všechno je možný, v československý lidový
armádě.
Taky si vzpomínam, že jedem
našim embéčkem na Moravu. Máme tam dědečka a
babičku a tety a strýce. Vždycky mě mohutně stisknou, daj
štípaný pusy, pohazujou ze strany na stranu. Líbí
se mi tam. Pořád do mě cpou nějaký jídlo, ty
si ale hubenej. To je fuk…ale…
Cestou tam potkáváme
kolony vojenskejch aut s korbama plnejma sovětskejch vojínů.
Mávam na ně. Máma říká, že nemam
mávat. To nejsou naši. Táta říká, jen
ho nech, to jsou skoro naši.
Pak jsme na tý Moravě a strejda
Pavel, co jezdí do Německa na montáže, má
spoustu barevnejch katalogů a jeho děti spoustu barevnejch hraček,
který jsem nikdy neviděl. Všechno to maj ze západu.
Listuju tim a žasnu. Když usnem, tak nás občas probudí
z kuchyně křik strejdy Pavla a mýho táty. Hádaj
se, asi kvůli kapitalistum.
Tak se tam odstěhuj!
Myslíš, že mě pustí?
Hovno!
Ráno mi malej Pavlík
vysvětlí, že na západě je to jiný. Každej má
tři auta a když u jednoho ojede gumy, tak to nechá u
pangejtu a jde si koupit nový.
A co se stane s tim starym?
No to nevim, ale možná si ho
někdo vezme.
Západ je magický místo.
Všichni plýtvaj o sto šest. Všeho je dost. Regály
přetékaj zbožím, že lidi neví, po čem dřív
sáhnout.
No jo, ale taky tam jsou ty kapitalisti
a zubožený bezdomovci a nepřátelská armáda.
Lidi v cylindrech s hvězdama a pruhama, co sedí obkročmo na
bombě a bláznivě se smějou a mačkaj knoflíky, na
jejichž konci vylítnou rakety a všechno jsou to karikatury
lidí.
Proč nikdo z nich nemyslí na to, že
tady žijou taky lidi? Proč nikdo z nich nemyslí na to, že
tady žije jeden malej kluk s tátou a mámou a chceme
žít v míru?
Proč mě skoro každou noc probouzí tanky.
Vysvětlí mi to někdo už?