Třeba čarodějnice. To vám byla akce. Každej jednotlivej obyvatel vesničky naší nestřediskový uznával, že to je jedinečná příležitost k vydatný oslavě života. Která vesnice nedělala aspoň pět pořádnejch ohňů s basama piv a kántry-western hjudba mjůsik s přeskakovánim plamenů, ta byla mrtvá jak Sudety po vodsunu.
Musim teda v první řadě podotknout, že částečně sem byl městskej smrad, protože naši se z vesnice trhli a šli makat do fabriky, protože bolševik připravil pro nadšený, rekvalifikovaný soustružnice s diplomem zdravotní sestry parádní bydlení v panelácích, který byly větší, než deset vesnickejch kostelíčků a v kterejch byl zázrak jménem ústřední topení a wifi sousedi zdarma. Wifi sousedi sou takový sousedi, který jsou pořád s váma, protože je odděluje jenom tenká betonová příčka a polička s porcelánovym jelenem rdoušeným vlky a lesklym, lakovanym samorostem.
No ale na vesnici sme se jezdili každej víkend, protože máma tam měla mámu a my děti babičku a celý se to odehrávalo ještě v době, kdy děti na svý rodiče nesrali, ale brali je jako spolehlivý majáky, kolem kterejch se sem tam slítne celej rod a píchne se prase a lije se a všichni maj očička jak baterky a říkaj legrační věci a občas si někdo dá po držce, jen tak, pro radost ze života.
Tohle rozkročení mezi dvěma světy bylo asi to nejlepší, co sem v životě mohl dostat, odhlédneme-li od vzrostlý postavy a bledě modrejch očí, který mi v pubertě dovolily přes vrozenej ostych zaznamenat jistý úspěchy u nezkušenejch dívek, který ještě věřily tomu, že to ke kvalitnímu sexu stačí.
No ale abych se vrátil k těm přechodovejm rituálum. Celý ranný dětství sem se nejvíc těšil na Ježíška, protože sem vždycky dostal nějaký dárky a v televizi byly pohádky a strejda s tátou si podali ruce jeden druhýmu řek: „Kulaku!“ a druhej prvnímu: „Komouši!“ a nerozbili si huby.
Později už sem se těšil na Čarodějnice. A řeknu vám proč. Ježíšek byl furt dobrej, protože znamenal dárky, ale taky znamenal furt stejnej bramborovej salát a kapra a pořád dokola ty samý, samý, samý pohádky se stejnym koncem a stejnym moderátorem, kterej na scénu uved všechny ty národní umělce a umělčíky a vůbec, prostě se to měnilo a člověk to začínal vidět jinak a některym lidem jakoby se od ksichtu začala odlepovat maska nebo co… ale…
…pamatuju si, že mi bylo jedenáct nebo tak, mě vzal táta k ohni, kterej dělal s ostatníma fotrama na Hůrce, což byl takovej kopec za vesnicí, zcela atypickej kopec, takovej zmenšenej Říp, kterej měl na vrcholu místo rotundy tajemnej obelisk, kterej upomínal na K.H.Borovskýho a muj strejda mi jednou řek, že v zemi pod základy je zakopaná jeho hlava a že tam čeká, podobně jako Blanický rytíři, na nejtěžší chvíli národa českýho a když ta nastane, tak ta hlava povstane (tohle mi u hlavy bylo divný) a povede Blanický rytíře, protože Havlíček byl zatraceně chytrej chlap a armáda bez chytrýho velitele je něco jako auto bez volantu.
No tak nedaleko toho obelisku si dělali fotříci potlach a třískali lahváčema a mezi stromy se snášel soumrak a oheň byl čím dál víc žlutej a fotříci začali vyprávět strašidelný historky a já plus další čtyři šťastlivci, menší kluci, sme se stahovali blíž a blíž ohni a nejistě se po sobě dívali. A pak fotříci vytáhli kytary a zpívali písničky, který by doma nikdy nezpívali a učili náš text, ale říkali, že doma je nikdy zpívat nesmíme a pak už se trochu některý začali hádat, že vlastně nechápou, proč by takový písničky KAŽDEJ nemoh zpívat, a zaslech sem slovo KRYL, ale většina písniček byla prostě o chcaní a sraní a smrti a o šroubování čehosi do něčeho…
Strašně se mi tam líbilo. Zdálo se mi, že všichni se chovaj nějak jinak než doma, když přijdou z práce, když jsou do práce. Víc se smáli a víc si povídali, připadalo mi, že můj otec je nějak větší, že mu záda narostly jak nějakýmu rozsochatýmu stromu a jsou tak pevný, že by se po nich dalo vylízt až na tu borovici támhle a strejda se díval ke hvězdám a k nim lítal proud jisker a les trochu šuměl a oheň praskal a řeč ztrácela svý obrysy a všechno splývalo do nějakýho klidnýho proudu, kterej vyprovázely akordy písně o Tisících mílích a během jedný pomalejší písničky vybrnkávaný na melancholickou strunu sem pak zabořil půl obličeje do jehličí a usnul a ruka mýho otce mě přikryla připravenou dekou a hlas pravil: TAK VYTÁHNEM TU SLIVOVICI, NE?
Ráno mě z postele vyhnala máma do vany, že strašně smrdim kouřemn a cestou do koupelny na mě vyzvídala, jestli mi nedávali napít piva a potáhnout z cigarety a jestli tam nebyly nějaký ženský.
Ženský?
Co by tam squaw dělaly. Myslel sem si a jenom vrtěl hlavou.
Taková byla moje Valpuržina noc číslo 1.
Žádnej Mistr a Markétka
Žádný Kladivo na čarodějnice
Žádná lysohlávková magie
Prostě taková domácká kalba v lesích, na který sem dostal pár loků piva a mohl se dívat na lidi, jak se osvobozujou od skořápek, jenom proto abych viděl, jak je druhej den do nich zas pevně zalili.
V pondělí maj zas píchačky.
V pátek maj zas putyku.
A na sedm dní v tejdnu připadá sedm „Bakalářů“ s Menšíkem.
Pořád se to děje. Bolševika odpšouk čas, ale pořád se to děje.
Asi to znáte taky.
U vohně síla teče dlaněma jako elektrickej proud a proud jisker vyrazí dobývat nebeskej prostor a ráno zas otázka v zrcadle: „Tak tohle jsem opravdu já?“, kterou rychle zaplašíme, protože jede tramvaj 14 do stanice složenky.
Složenky neodpšoukne NIKDO.
…
Dva roky po Valpužině noci č. 1 mi bratranec sdělil, že naše parta připravuje vlastní vatru a bude větší, než fotrovská, protože je přece chceme trumfnout, a ať řeknu doma, že tam budeme spát celou noc a já to doma navrh a doma mi řekli a bude vás hlídat někdo dospělej a já řek jo, bude tam Pepa Vrátnejch, co kope divizi a naši dali hlavy dohromady a řekli jo a kromě Pepy tam byl Zbyněk a Ludva, chlápci, co jezdili po vesnici, jeden na Simsonu a druhej na fichtlu a na těch motorkách pak během večera přivezli holky z vedlejší vesnice, který se strašně smály a chtěly mísit geny, ale ještě ne s námi, ale s Pepou a Zbynďou a Ludvou a my, mladší kluci sme jim chtěli spálit Simsony, za to, že s námi ne, ale s nima jo, ale nakonec sme jim vypili vodku, co tam nechali a se mnou se roztočil vesmír a nakonec sem obrátil vnitřek mezi stromy a z tý tmy vyšla jedna z těch holek a chytla mě kolem ramen a přivedla mě zpátky k ohni a tiše se tam se mnou dívala do plamenů a od tý doby vim, že squaw k ohni patří, že k ohni patříme všichni.
…
Takže kromě mě a výrobců imitací krbovejch ohňů už to víte i vy.
…
Elektrickej krb…
už jste někdy byli opravdu blízko pekla?
…