Reklama
 
Blog | Jiří Němčík

Jak porodit blog o porodech aneb ptát se žen

„Hele četl jsem někde, že porod může bejt vzrušující, extatickej zážitek. Ta ženská, co to napsala, psala dokonce o nejlepšim orgasmu svýho života. Měla si něco takovýho?“ Ptám se svý nevlastní sestry tak týden po porodu.

V náručí má takovej zarudlej skládanec, co se hejbe a se zavřenýma očima drze saje z nateklýho prsu.

Nikdy je neměla tak velký, říkam si.

„ Cože? Co to je za ženskou? Ta snad nikdy nerodila ne? “ Vzhlídne ke mně vzhůru, protože já stojim a ona u toho kojení sedí.

Reklama

„ No taky jsem se divil, ale víš co, řekl jsem si, že se radši zeptám. “

Myslim na to, jestli se Alici taky takhle zvětší, až na to přijde. Už teď jsou docela velký. Docela by se mi to líbilo, přistihuju se.

„ Tak dík. Já už musim. Ahoj. “

Orgasmus. Porod. Vítězství života nad smrtí. Orgasmus znám, ale takovej porod, co to vlastně obnáší? Vždycky jsem měl představu nějakejch ukrutnejch muk a teď vyplouvají na povrch nový poznatky, šikujou se odborníci a halasně vytrubujou, že porod je bezva. Porod do každý rodiny. Houbelec tomu rozumim.

Zeptám se Alice.

„ No já se miminko hrozně těšim. Ne porodu se nebojim. Antonie říkala, že to bylo jako když se jí chce srát. Normálka. Pak se doktorů zeptala, jestli tam po ní nezůstal nezůstal nějakej bobek. Ale jenom jí vrazili do ruky toho kluka a že prej je to normální. Takže v pohodě, prostě vytlačim bobek a bude to. “ Směje se.

Z toho nejsem moudrej. Připomene mi to hlášku z jednoho filmu – Co z těla vychází, rozkoš provází. Že by to bylo takhle jednoduchý?

Zavolám mámě. Jaký to bylo, když jsem přicházel na svět.

„ No nechtělo se ti ven. Už jsem byla celá rozlámaná, hrozný. Prostě jsi tam chtěl zůstat. Doktoři přemýšleli, že tě vyndaj císařákem, ale toho ses asi lek, protože pak jsi byl najednou šupito presto venku. Taky bylo na čase, trápil jsi mě dvanáct hodin! “

Zní po telefonu její vyčítavej hlas.

Napadlo mě, že porod možná bude takovej stav mysli. Člověku se vlastně moc ven nechce, tam uvnitř je to takový bezpečnější, měkčí. No proto taky řve jak tur, když ho vyndavaj. Žádnej med. A tak se celej život snažíme dostat zpátky. Na konci jsme z toho tak zpitomělý, že i tu rakev si necháme měkce vystlít. Jako bychom si to mohli po smrti nějak užít. Porod je stav mysli. Inzerát – Sháním ženu, která mě v sobě zase schová. Stulím se jí do klína, bude mě vískat ve vlasech a já si budu blaženě cucat palec. Vraťte mě zpátky!

No zeptám se ještě vlastní sestry, jestli by chtěla ještě jedno dítě.

„ Ne, jeden porod mi stačil. “

„ No to mě taky, ale copak bys nechtěla ještě jedno dítě? “

„ Ne tohle mi dává zabrat a navíc bych k němu musela sehnat nějakýho tátu. Chlapi jsou debilové a porod je vopruz. “ Prohlásí matka samoživitelka.

Teď už mi zbývá zeptat se jenom evolučního biologa. Je to je kámoš na fakultě. Doktorant za mikrospopem. Mám ho na ICQ.

„Ty vole já nevim, to teď děláš nějakej výzkum pro takový ty agentury nebo co? Píšeš článek? Blog jo? Hele mi tady studujem prvoky, k tomu ti asi nic neřeknu, ale řeknu ti, že moje přítelkyně z toho má docela vítr. Pořád řeší, že má úzkou pánev. No tak to musim furt poslouchat, až ztrácim chuť na sex. Hele to tam nenapíšeš, že ne vole? Tak čau. “

No ani doktoranti přírodních věd nejsou dneska věrohodnej zdroj informací.

Tak zalovim v paměti. Kdysi jsem porod zažil. Císařák. Dělal jsem v nemocnici na civilní službě.

Doběhnul jsem na gynekologickej sál uřícenej, že mě sháněli. Sestra na mě zvýšila hlas, kde jsem jako byl. No na chirurgii, operovali tam slepák. Ale koukam, že těch doktorů a sester tam bylo míň, než tady. To jsem neřek, to jsem si myslel.

Vytáhli dítě ven a nesli ho pryč. Načmárali mu na stehno číslo, poplácali po zadku a šup s ním do stroje. Jojo, my tě naučíme.

Matka zůstala na sále s anesteziologem a sestrou.

„ Kde je? Chci ho vidět! Ukažte mi ho! “

Zaslechnul jsem ještě za sebou hysterickej řev.

Ale musel jsem na patologii. Na ARO natáhla bačkory ta bouračka z minulýho čtvrtka. Svět se musí udržovat ve vyváženosti…

No a to je všechno, co vim.