Ale byl tu řád a svýho druhu pořádek.
Pravidla. Jak čistit stroj. Jak ho zapnout, komu se ráno hlásit. Pokyny. Kde vyzvednout frázu, vrták,
soustružnickej nůž s kalenou destičkou, koho zdravit kejvnutim
hlavy a kravaťáky ignorovat a tvářit se, že nejsou. Když
přijdou, poslat je za mistrem.
Všechno jsem se teprv musel naučit.
Nejdřív jsem mačkal u linky
tlačítka . Pak si někdo vzpomněl, že bych mohl jít dělat něco
produktivnějšího.
Mistr mě odvedl ke starý mašině s
těžkym litinovym tělem. Rok výroby 1925. Zlatý léta CSR
strojírenství. Těžkej průmysl to tehdy rozjížděl a pálil ze
všech svejch těžkokaliberních průmyslovejch děl a vrhal na trh
tyhle masivní čubky, který to uměly s kusy želez upnutejch ve
svěrácích pořádně rozpálit, až si na to musel lejt z
volejničky volej a špony rudly, fialově zvonily, modře blejskaly
a kroutily se jak starý kurvy a ty si ubíral otáčky a sledoval,
kde to povolí, železo je vlastně jako dřevo, ale má jinýho
ducha, zvoní jinak, smrdí jinak, může tě zabít, když budeš
moc blízko, může tě zničit, roztrhat na cucky, chytnout tě za
rukáv, urvat ti ruku, rozšlehat ksicht na sračky lopatkama frézy,
která se bude dál vesele otáčet, dokud ji někdo nezastaví,
život je přehlídka krutosti, hlavně tady v továrně, jo Pepik s
urvanou rukou, Magdalena bez pravýho palce, ti by mohli vyprávět a
nakonec se tomu stejně budeme smát, až pudem večer na pivo a
budeme postupně zapomínat a ničit panákama nervový spoje,
vždycky jich zbyde dost, aby jste druhej den uzvedli komisky a
zavázali si tkaničky a doploužili se na dřevenou mřížovanou
podložku, co je položená u mašiny a vy z ní během směny
skopáváte špony a večer je zametete na plechovou lopatku a
nasypete to všechno do plechovýho soudku vedle mašiny a přijede
šponík, starej chlap ve vybledlejch monterkách, kterej se už
vůbec nesměje a neříká nic, jen vezme ten soudek a vyklopí ho
na svuj trakař nebo co to je a jede dál až ke dveřím haly a
otevře je a ztratí se ve světle…
…ale to všechno jsem ještě nevěděl.
Zatím jsem stál před tou masivní krávou a nevěděl jak pořádně na ní. Připadala mi jak mamut, kterýho nemůžu ulovit, příliš velká a složitá.
Ale zkusil jsem to. Sáhnul jsem na ni, kliky a páky měla ohlazený od celejch generací dělnicky mozolnatejch rukou. Poslouchala. Motor se rozjel, jeho zvuk se připojil k zvukový stěně celý haly, celý tý zatraceně zaolejovaný, špinavý a mastný továrny.
A stalo se, že jak jsem poslouchal všemu tomu ječení
a rachotu, tak jsem chytil správnej rytmus.
Najednou mě ten stroj začal
poslouchat, najednou jsem se stal jeho pánem a všechny ty vrtáky
zajížděly do kusů železa jak do másla a já jsem našel rytmus
a správnej tlak a správnej poměr otáček a byl trochu jinej, než
mi řek mistr, trochu jinej, ne moc, ale najednou to šlo o moc
rychlejc a já jsem tomu najednou propad a bral jsem železa kus po
kuse a prohlídnul si ho a upevnil ho, utáhnul ho ocelovejma
čelistma a pak jsem na to pustil vrták a všechno šlo tak snadno a
stroj, ta těžká předválečná čubka, ten se mi podal a měknul
v mý dlani a tvrdnul na vrtáku a bylo to jako soulož s materiálem
s materií, slyšel jsem, jak se mu to líbí, jak kočce na slunci,
když se vyhřívá a převaluje se z boku na bok a celá se prohne
jako luk a tak to šlo a zdvižkař jezdil s dalšim nákladem a
temně na mě koukal, co se to se mnou děje…
a já jsem si ho nevšímal, jen jsem
jemně tlačil na páku a vrták se zaříznul a kolem stříkaly
špony, odstřikovaly jako krev a šlo to krásně, byl jsem král
vrtů, král špon, král železa až…
…přišel mistr
– Co se to tu děje?
– Nic. Pracuju.
– No to vidim. De ti to co?
– No jo.
– Tak já ti něco řeknu. Vypni to.
– Tak jo a proč? ? Dělám něco blbě?
– Ne děláš to právě až moc dobře. Kurvíš nám normu.
– Normu?
– Dneska jsi ji dvakrát překročil.
To nejde.
– Proč?
– Protože si kravaťáci řeknou, že
když to zvládneš ty, tak můžou i ostatní a pak tu všichni
budeme jezdit po prdeli a na to já se můžu vysrat. Nejsme tady vod
toho, abychom se z nich posrali. Pěkně v klidu.
– No jo a co mám teda dělat?
– No, pro dnešek toho nech a jdi se
projít třeba do kantýny, ale ne do tý naší, ale na slévárnu a
pak si jdi někam zakouřit. Dneska už tě nechci vidět pracovat.
– A zítra?
– Zítra uděláš normu. 62 kusů.
Rozděl si to nějak nebo to udělej najednou a jdi si někam číst.
Je mi to jedno. Ve výkazu bude 62 kusů. Plus mínus 6 kusů. Je to
jasný?
Bylo.
Tak jsem začal chodit na slévárnu
pozorovat, jak tam slejvaj ingoty. Ocel tam hořela jak papír a po
cestě jsem vykouřil nějaký cigára, když jsem zakláněl hlavu a
sledoval na nebi kondenzační stopy letadel.
Stroje a v nich nějakej chlápek a
mezi nohama knipl.
Svýho druhu taky soulož.
A cestou jsem pak mohl přemýšlet o tom, že technika je vlastně
taková soulož s aplikovanym vědecko-technickym pokrokem, že obrábění kovů je stejný, jako dělání dětí a my lidi jsme duch, to co oplodňuje hmotu a hmota
poslouchá a nikdy se duchu nevzepře,
protože duch je velitel a hmota poslouchá toho ducha, ale opravdu
pořádně poslouchá teprve když je ten duch soustředěnej, úplně
koncentrovanej, úplně pohlcenej prací s tou hmotou a ta hmota se
pak sama tvaruje a poslouchá a hraje všema tónama, protože vážně, nekecám, já měl pocit, když
jsem se tam skláněl nad tim vrtákem, že špony začaly
odstřikovat dřív, než se vrták dotknul kusu…
…
A pak už mi celej ten řvoucí, šílenej tovární orchestr nepřišel tak nepřátelskej.
Protože pro lidskýho ducha neexistuje opravdu nepřátelský území.
…