Tak jsem mu zavolal.
Zvedne telefon. Zrovna řídí. No ale
můžu mluvit, prej je ta silnice rovná…
Jsem prý odsouzenej samosoudcem. V
nepřítomnosti. Rozsudek nabyl právní moci. Před půl rokem.
…
Jak to, že o tom nevim?
Trvalý bydliště mám tam hluboko na jihu,
bydlim v Praze. 4 roky podnájmy, kde mě nikdo nepřihlásil, peníze
pěkně z ruky do ruky, smlouvy byly cáry papíru čmáraný na
parapetu nebo zárubni dveří, podle toho, kde jsem zrovna dostihl
vlastníka domu. Hlavně když to bylo levný, práce nic moc a
výdělky zrovna tak…
Říkál jsem si, proč je ten systém tak
složitej, proč se prostě nenalogovat na netu na www.stat.cz ,
login platcedani – heslo daneplatimjakomourovatej a změnit KLIK místo pobytu, sem zasílejte blbý složenky, na tenhle mail info z
úřadů, sem volejte…
NE takhle jednoduchý to není. Stát
není žádnej holubník. Vy bydlíte támhle? A máte na to papír?
Ne? Proč? Majitel domu vám ho nechce vydat? Aby jste pak
neuplatňovali nárok na byt? No ale to je váš problém. Pak se s
ním můžete soudit. Že by vás vykopnul? Milej pane, tady máme
jinší problémy. Přijde vám to poštou, musíte si to vyzvednout. MUSÍTE. Další prosím…takže…
Když mi přišla nějaká pošta domů,
tak mi občas sestra zavolala.
-
Hele máš tu poštu.
-
Hm. Do kdy si to můžu
vyzvednout? -
No máš na to tejden.
-
V práci mě teď neuvolní. Snad
to nebude nic důležitýho.
Jenže mávnutí rukou se nemusí
vyplatit. Člověk musí bejt ve střehu. Složenky a úřady tě
dohoní všude. Odnesou ti televizi, zbyde ti jen lahváč v ruce.
No televizi nemám. Tu mi nezvezmou. Na
místě trvalýho bydliště nemám vůbec nic, jen mámu, sestru a
jejího polosirotka bez táty.
Představuju si, co by se stalo, kdyby
přišli domů a prázdnej byt. Moc toho
neměli, ale stejně. Možná by odvezli i ty ozdobný svícny po
babičce. Všechno. Nic není trvalýho na tomto světě. Bylo by to
takový menší kopnutí. Satori. Ale ne v Pažíži milej Kerouacu.
A hlavně by ten kopanec mířil vedle. Patřil mně. Ne jim.
…
-
Takže milej pane, měl jste
štěstí, že jste měl matku doma, taky mohla přijít domu a nic
by tam nebylo. – Mluví se mnou jak s nějakym póvlem. Jsem pro něj
jen kráva, kterou má podojit. -
No počkejte, ale já potřebuju
vědět, o co se jedná! Nejsem si vědomej, že bych něco dlužil! -
No tak se na to podíváme. Byl
jste odsouzen samosoudcem …, číslo rozsudku…počáteční částka
4321,50 kč. -
Cože? Co je to za částku? A
komu ji mám dlužit? -
No je tady uvedená splátková
společnost … -
No ale já u nich nikdy nic neměl.
Co je to za blbost?! -
Milej pane, to já nevim, já mám
rozsudek a musíte zaplatit 21321 kč. -
No počkejte to ale takhle nejde,
já musim vidět nějaký papíry. -
Můžete nahlídnout do svýho
spisu na okresním soudu. Číslo vašeho spisu vám nadiktuju.
Píšu a přemýšlím, o co tady jde?
Všechny dluhy platim, když už nějakej jednou za dekádu udělam.
Občas jsem se zpozdil, ale všechno bylo zaplacený. Byl jsem si
jistej.
No ale týpkovi to nevysvětlim, má v
ruce rozsudek a bude s nim mávat jako s červenym hadrem. A mě
nezbývá, než projevit buddhistickej klid. Rozum. Co dělat. Přesně
naplánovat. Tlačítka na www.stát.cz nefungujou, takže tam holt
budu muset zajet.
Říkám exekutorovi na telefonu, že
si myslim, že to je podvod, jeho to prej nezajímá, musim to
zaplatit.
Dva hovory. Na splátkový společnosti
si ověřim, že jim nic opravdu nedlužim a nikdy jsem u nich neměl
žádnou smlouvu.
Pak volám na soud. Po telefonu mi
informace nepodají. Musím tam jet. Ještěže už jsem přezul na
zimní gumy. Ještěže jsem nabil baterku. Ještěže mám těch
dvacet tisíc. Ještěže vim, že na mý straně je pravda, ještěže
vim, že právo je na tý druhý.
Ráno moudřejší večera. Dám si
koblihu a ledový kafe. Usměju se na úřednici a řeknu.
-
Dobrý den, byl jsem prý
odsouzen. Mohl bych prosím nahlédnout do svého spisu? -
A copak jste provedl?
-
No to já právě nevím, přijel
jsem to zjistit.
…