Trochu mě bolela hlava, trochu jsem se divil, co tady kurva
dělám. Nahý chodidla pleskly do chladnejch dlaždic. Sestra mi tam
v noci předhodila nějaký prošoupaný, manšestrový pantofle. Zasunul jsem do
nich nohy a vyšel z pokoje.
Měl jsem na sobě erární pyžamo s utrhanými knoflíky a s
nemožným vzorem. Spodek jsem musel přidržovat levou rukou. Horní
díl nepasoval k dolnímu. Šoupal jsem pantoflema po lesklejch
dlaždicích, kterejch se ujímala hned po ránu uklízečka. Když
jsem šel kolem jejího kýble, narovnala se a změřila si mě. Pak
se vrátila ke svým dlaždicím.
Po chodbě se šourali blázni. Trousili se na snídani. Připojil
jsem se k proudu.
V jídelně se blázni krčili u svého ranního blafu. Od
tlustejch ženskejch v bílejch zástěrách rozcapenejch za
polootevřenym okýnkem jsem vyfasoval hnusně zelenej tác s talířem
míchanejch vajíček a s okoralym chlebem. Na kraji talíře se krčila
scvrklá okurka. Podíval jsem se kolem sebe. Blázni skloněný nad
stolama, házeli do sebe
umělohmotnejma lžičkama vajíčka. Nic nemělo smysl.
Připadal jsem si najednou jak
na jiný planetě. Co tady kurva dělám? Jak jsem se sem dostal? A
hlavně jak se odsud co nejrychlejc dostat?
Zvenčí se tlačilo ranní slunce. Mříže kreslily na
prošoupaný lino výmluvný kontury. Jestli jsem doteď nebyl úplnej
blázen, mohlo se to rychle změnit.
Pak jsem si všimnul, že na mě od jednoho stolu mává nějaká
zrzavá, pihovatá palice. Tohohle lana se prozatim chytim. U stolu měl plno,
ale jednomu bláznovi řek – Vypadni a ten se sebral a vypadl.
Sedni si. – Pokynul mi. Tak sem si sednul na vyprázdněný, ještě zaprděný místo.
Chlápek vypadal celkem při smyslech a navíc mi došlo, že ho
znám. V mym rodnym městě mu říkali Motejl podle vybledlý
tetoáže na prsou.
Pozoruje mě. Víčka má divně přivřený skoro na doraz a hlavu zakloněnou
dozadu, takže bych mu moh spočítat chlupy v nose, ale zatím se
spíš rozhlížim se po bledejch obličejích kolem a žloutnoucích
stěnách.
Začne vyptávat.
Vodkuď seš?
Ze stejnýho města jako ty…Motejle. – Zajedu umělou lžíčkou
do míchanejch vajec.
Ty mě znáš? Jak to?
Když mi bylo pět, tak mě táta vzal do hospody, že mi ukáže nádhernýho motejla. Vyhrnul sis košili a mohl jsem si na něj sáhnout.
Rázem mě bere pod svý ochraný křídla.
Z těch tady si nedělej nic. Jsou to všechno blázni.- Zasvětil
mě. Zřejmě se nepovažoval za nic takového. Neslintal. Neposrával
se. Hlavou se mu nehonili žádní běsi. Žádný abnormálně silný
běsi. Jenom normální. Jako každýmu. Jako mně.
A proč seš tady?
To je složitý.
Si nechtěl jít na vojnu co? Chytrý, já za bolševika dělal
to samý, ale ty kurvy mě pěkně potrápily, vod tý doby mam v
prdeli nervy. Kurvy jedny zasraný.
Pak furt něco povídal a já se sklonil nad osychající,
neslaný, nemastný vajíčka.
Bláznům prej nechutná jíst, jako nemocnejm, ale mně to docela chutnalo. I když to bylo hnusný. Ha. První krok
na cestě k tomu, aby mi znovu zachutnalo i žít. I když to třeba bude už jenom hnusný. Musel jsem se tomu usmát.
Motejl si myslel, že se směju jeho vtipu o sestřičkách a měl jsem další body k dobru.
Když mě na chodbě opouštěl, plácnul mě po rameni a řek – Neboj, dohlídnu na tebe. – A odcházel vrávoravym krokem na kuřárnu, odkud už na něj z pootevřenejch dveří halekala nějaká další mánička.
A zatímco se ode mě vzdaloval člověk, kterej sliboval, že se o mě postará, vyhmátla mě tam samotinkýho na vykachlíkovaný chodbě mohutná sestra.
Vy jste ten novej co? Pojďte se mnou.
Prudce mě chytla za loket a táhla někam jinam.
Kam jdem?
Ale jenom tady kousek.
A proč?
Kolem mě se míhaly rozmazaný tváře toxíků, alkáčů, dementů a blbů.
Celá ta přehlídka mrazivě tupejch ksichtů skončila, když jsem se přilepil na koženkový křeslo v útulně zařízený místnosti, plný knih, obrazů a s přívětivou ženskou tváří uprostřed toho všeho, s tváří která patřila primářce. S tváří, která byla opravdu krásná a vyzařovala klid a pochopení.
Když se mě zeptala:
Tak co vás trápí?
Byl jsem na nejlepší cestě jí všechno vyklopit.
…