Novej feťák se rozkoukával, to
nejhorší na detoxu měl za sebou a teď byl prostě down tady mezi
tolika zvědavejma pichlavejma i úplně vodnatejma očima, který mu osahávaly svaly a
sebevědomí. Lidský voči pořád testujou ty druhý. Je to lepší,
než bejt pak překvapenej.
No a tenhle novej feťák vždycky nejdřív moc
nemluvil a jen se tak šoural po chodbě a koukal, kde by si moh
zakouřit. Někdo mu poradil, hele to musíš támhle v tý místnosti
s nápisem kuřárna, tam si dojdi a nech se stáhnout vo cígo, dej
cígo smažko. A smažka většinou dala, ještě nevěděla, jestli
může říct ne.
No jo, to se musíte taky v pakárně
naučit, nejdřív říkat ano, a pak i ne. No úplně jak venku.
Například Motejlovi jste nemohli říct
ne. Bylo to naprostý pako a když jste mu řekli ne, tak se na vás
podíval těma škvírama, kde měl utopený voči, stáhnul se mu
obličej do králičí řiti, že vypadal jako kdyby byl Malstrom a
začal do sebe vtahovat prostor z okolí pěti metrů a syčel, ty
parchante, já jsem byl vole v krimu, když ty si ještě tahal
kačero, ty socko, ty smažko zasraná, ty buzno…a pak museli
přiběhnout zřízenci a dát mu nějaký prášky a pár jich
nakopnul a pak ho chytli a roztrhali mu pár knoflíků do pyžama,
co pořád nosil, proč by se taky převlejkal, když tady byl vole
doma…
Ale nový smažky dávaly cigára úplně
samovolně, jako odpustky. No jo, jsem tady, dám vám cigára a vy
mi dáte pokoj a blázni spokojeně šoupali pantoflema každej ve
svym koutě kuřárny a některý si pro sebe něco mumlali nahlas a
jiný úplně potichu a do toho padalo světlíkem zlámaný světlo
a prach a dým mezi náma vytvářil mlhu, která nás všechny
sbližovala.
Vlastně úplně stejně si mumláme všichni, my uvnitř a vy tam
venku, když jdete třeba nakoupit nebo se vám něco podaří a říkáte si, jo to jsem pašák, to sem s tim šéfem pěkně vyjebal, za to
si Jirko dneska dáme panáka.
Šílenství je vlastně obsažený ve
všem normálním, co děláme, jenom to občas tak nějak hypertrofuje,
vyhřezne, povolí.
Jako smažení, protože smažky byly
vlastně úplně normální lidi. S očima, vlasama, rukama
Mluvil jsem s nima. Mluvil jsem třeba
s Honzou. Přivezli ho v noci, slyšel jsem jak otevíraj na chodbě
mříže, nějaký stíny prošly chodbou, pak hlasy na sesterně.
Zas někdo novej, pomyslel jsem si a převalil se na druhej bok.
Pořád někoho přivážej, ale nezdá se mi, že by někdo
odcházel. Začal jsem mít paranoidní myšlenky, že v kapli, která
je zamčená na řetěz, nějakym způsobem mizí některý blázni a pak je tam tajný
bratrstvo doktorů pojídá, hlavně srdce a mozek, aby nám lidem líp
rozuměli. No konečně proč ne, takovejch kultur už bylo, který
na to přišly. A teď na to přišla ta naše, už bylo na čase. Kurva musim spát nebo mi předepíšou prášky na spaní a to bude začátek konce…
Po ránu jsem ho pak našel na chodbě, jak
si čmárá něco do notesu usazenej na oprýskaný židli u okna. Ranní slunce mu tam padalo přímo do výkresů.
Byl
bledej, asi moc nenaspal, takovej přiměřeně pěknej obličej s
rysy člověka, kterej nečekal od života žádnej tvrdej odpor, jen nějakou takovou jako v celkem v poho zábavu
a ono se to kurva nějak zvrtlo…no jo, ale oči měl dobrý, ještě
žily a dívaly se na mě překvapeně.
– Můžu? – Kejvnul jsem na ten jeho notes.
– Jasně.
Ukázal mi to. Byly tam kresby,
postavy, který divně padaly jedna přes druhou. Do obličejů se jim zapichovaly bubliny a v nich byly slova jako Vypadni smažko, drž hubu smažko nebo Miluju pořádkové síly. Celkově pěkný kus společensko kritický práce.
– Máš talent.
– Musim něco dělat s rukama nebo bych
se zbláznil.
– No jo, to znam. Taky to dělám,
akorát že já píšu.
– Fakt? To je zajímavý…
– Hm…
Tak jsme tam stáli na chodbě, on s
tim notesem a já s rukama v kapsách, než ohlásili nástup na
rozcvičku. Tak jsme šli rozpažovat…
Feťáci, alkáči, sebevrazi a
normální paka. Vpředu poskakoval terapeut. Místnost na rozcvičky
měla podium a na tom podiu stál magič na kazety a ten terapeout
tam vždycky pustil nějakou šílenou disco sračku od Michala
Davida a pak jsme museli dřepovat, klikovat, ruce rozpažovat a
vzpínat se všelijak, jinak jsme měli černej puntík.
A ten zdravej terapeut tam zcela vážně s čelenkou a nátepníkama poskakoval a do toho
hráli POUPATA a bylo to jak na zkurvený spartakiádě v 1984
nebo-li rok nula podle Orwela.
Uvnitř jsem se moh potrhat smíchy.
Tak vám o tom povídam, aby ste
věděli, kam vám pak odvezou děti, až to trochu přeženou s
lysnama.
A až přijdete někam do novýho jobu a přijdou se na vás podívat vaši noví spolupracovníci, ohmatat vám svaly a sebevědomí a budou vás měřit a odhadovat a vám to nebude moc příjemný, tak možná vám zvedne náladu, když si vzpomenete, jak to dělaj smažky.
Prostě rozdávaj cigára…
…