Chlápek, co mě měl zaučit do
provozu šel napřed, prej mam přijít k lince 3. Nevěděl
jsem, jak to najdu. Zeptáš se.
Vysoká tovární
hala.
Stroje hlučely.
Smrdělo to šponama, olejem, mlíčně
bílejma mazadlama, co chladí ocelový hřbety
obdělávanejch trubek, tyčí, ingotů. Hřmot. Syčení,
pištění brusek. Trochu inferno. Některý lidi tu
pracujou dvacet, třicet let. Proč?
Všechno bylo osvětlený bílym
světlem zářivek, co byly zavěšený vysoko u stropu
haly. Byly jich tam tisíce.
Tisíce světel, aby jste mohli
vyrábět věci ve dne, v noci.
Věci, který půjdou na export. Prodaj se za valuty. Namontujou se do
karosérií. Společně s jinejma věcma vytvoří
anorganickej organismus, kterej bude za určitej vstupních
podmínek pracovat. Motory, rotory, převodovky, spojky.
Kolem výrobních linek se
poflakovali jednotlivci s rukama v kapsách – seřizovači CNC linek. Vyšší kasta dělnictva, takhle budu trávit celej život. Možná.
Občas projela zdvižka s ingotama v
přepravkách. Polotovary. Všechno mělo svůj cíl.
Všechno k nečemu směřovalo. Jedině já jsem se tam motal,
než mě odlapila chlupatá a mozolnatá ruka mistra,
kterej mi ukázal linku 3.
Začátek linky.
Konec linky.
Tam to padalo z pásu a
zachytávaly to ruce v koženejch rukavicích. Ukládaly
to do kovovejch přepravek, prokládaly voskovym papírem,
mávaly na obsluhu zdvižky – Odvez si to!
Teď nemůžu, mám něco na C2.
Tak za čtvrt hoďky.
Dobře, ale hoď sem mezitim pár
Pjedniček. Ať to máme kam valit.
Jasně.
Lidi tam po sobě hlavně řvali. Jinak to nešlo. Linky
a stroje zakusující se do kovu vytvářely
hlukovou stěnu, která se přelejvala halou. Byl to zážitek,
takhle napoprvý. Úplná rave párty, akorát bez koláčů.
Postavili mě k jednomu tlačítku.
Hele, když to bude tady na tom
displeji ukazovat víc, než patnáct, tak zmáčkneš
červený tlačítko. Jednou, dvakrát, když to
bude znovu hlásit víc, než patnáct a tak dál.
Když to bude hlásit mínus tři, tak zmáčkneš
to zelený. Když tam bude mínus deset, ale to se NESMÍ
STÁT, tak zmáčkneš tohle a zastavíš linku.
Co se stane pak?
Pak přiběhnou kravaťáci a
budou mávat rukama.
Měl jsem chuť to zmáčknout.
No ale musel jsem tam stát,
opírat se o kus plechu a civět střídavě na displej a
na trhavě se posunující pás a na hodinky. Byla
to pěkná nuda. Asi dvakrát přišel mistr, jak to jde,
dobrý? To je dobře. Hlavně sleduj kontrolky a displej.
…
Za tři hodiny vytáhnout svačinu
zabalenou v ubrouskovym papíru. Přikusovat jablko a myslet na
knoflíky. Tohle bylo moje poslání. Mačkat
knoflíky. Proto jsem tady. Nádhera. Rozhlížel jsem se kolem. Byla to záhada, jak jsem se tady vlastně octnul. Celej život jsem chtěl pracovat se dřevem nebo psát knihy nebo lítat do kosmu. A teď tady koušu do jabka a pod nos mi smrdí špony odskakující od kalenejch nožů.
Po svačině jsem si představoval, že
to jsou knoflíky, kterejma vysílam atomovky na oběžnou
dráhu. Nepomáhalo to, byla to stejná nuda. Postávat a pozorovat displej, hypnotizovat tlačítka, myslet na to, že venku je teď regulerní léto a kolem bazénů polehávají stovky rozpečených dívčích těl a každý to tělo v sobě má příběh, kterej je nutný rozluštit, stačí se vhodně usmát a vyslovit zaklínadlo.
Ale konce se vždycky dočkáte i v pekle.
Linka se nezastaví, jenom
přijdou noví lidi. Kejvnou hlavou. Jak to šlo? Hodně
zmetků? No hlavně, že nebyla Kdvojka.
Takhle se lidi v hale střídali. Jedni si soustředěně sedali k práci, druhý se začli smát a plánovat, kam to zajdou večer spláchnout.
A nákladní automobily
vyvážely z bran závodu přesný výrobky,
který se namontujou do karosérií.
Mělo to svuj rytmus, na kterej jsem
hodlal přijít.
Rytmus solvíny obrušující
dlaně pod vodovodnim kohoutkem.
Rytmus ranního kašle
do cigaret bez filtru.
Rytmus otřískanejch plechovejch
skříní zavíranejch kopnutím do slabin.
Rytmus šupler posunujících
se o milimetry.
Rytmus vysokozdvižnejch vozíků
s kudrnatejma chlapíkama, který s kývajícim
cigárem v puse objížděj svuj rajon, do kterýho
jsem nepatřil.
Rytmus světa kovu, plechu, rytmus
světa obráběcích linek, který vyrábějí
nový mašiny a jako bonus HDP.
Doma se otec zeptal – Tak co mistr? Dobrý?
Chtěl jsem mu to všechno říct, ale neuměl jsem zpívat.
Tak to píšu sem.
…