Takže teď honem k tomu, co mi na tom
vadí.
Přetrvávající
tendence novinářského stavu ohlašovat podobné
úspěchy lidského ducha titulky hlásajícími
POKOŘENÍ hor,
lesů, vzduchu, vody, oceánu a veškerého přírodního
dění. Neumím si vysvětlit, že i 18 let od onoho
postávání se svíčkami na Národní
třídě, kdy jsme ukončili vládu poručníků
větru a deště, podobný způsob vyjadřování
přetrvává.
Abych to vysvětlil. Horolezec stojí
na hoře, směje se do objektivu, drží zdvižený
palec, zapichuje praporky a je mu krásně. Nuže dobrá.
Je to skvělé, přejme mu to. Ovšem po několika minutách
se holt musí pakovat pryč, protože přece jen podmínky
na takové masivní hoře se neslučují s
dlouhodobě udržitelnou existencí člověka. Ten musí
vcelku brzy odejít i se svou výbavou, zůstane po něm
pár stop, které během chvile zmizí, zaváty
poryvy větru a panensky bílým sněhem. Člověk
odchází a hora zůstává jaká byla
předtím.
Tím se dostávám k
otázce, kde je ono pokoření? Jaké pokoření?
Jsme opravdu tak zpupní? Nebo jen hloupí? Já
vidím horu nepokořenou, po věky trvající,
které je jaksi jedno, který mravenec právě
šplhá po jejím úbočí. Nevidím
horu skloněnou, padající na kolena. To člověk plače
dojetím, ne hora.
Možná se může zdát, že
poněkud nadsazuji význam slov užívaných v
novinářském slovníku. Že dělám z
komára velblouda. Zabývám se detaily.
Mě ovšem takový detail přijde
jako výkladní skříň, když se před ní
zastavíme, můžeme vidět odraz sebe sama. Někdy je to obraz
lehce panoptikální.