Byla zrovna zima. Taková dost blbá zalezlá zima. Dostal
socku a bydlel s holkou, co tu na něj dva roky čekala. Měla byt. On měl plány a tak fantazíroval, co všechno
by se dalo podniknout. Vytáhnul mě do hospody, balil si tabák z pytlíku a
vykládal ty svoje šílenosti.
„ Koupíme herní automaty. Budeme kasírovat majitele hospod.
Ty jsi velkej, budeš vybírat peníze.“
„ Uděláme benzínku. Znám jednoho chlápka, co má pistoli. Nikomu se nic nestane. Prostě tam přijdem v noci a pak
utečeme přes pole do lesa. Přečkáme tam noc. Nikdo nás nepozná.“
„ Ty si furt píšeš ty svoje básně a peníze ležej na ulici.
Myslíš, že to nikoho zajímá?! Cha! Ale nic si z toho nedělej, až budu mít prachy, tak ti
ty tvoje básně vydám a pak to všechno koupim! A budeš mít taky prachy! Cha!“
Pak založil s jednim známým firmu kšeftující
s počítačema z druhý ruky. Vozili od podivnejch týpků s culíkama
zašlý monitory, co fachaly pět let v nějakym německym úřadu. Otevřeli si
obchůdek v zastrčenym průchodu v prvním patře. Chodil jsem za nima na
brko.
„ Jak jdou kšefty?“ Rozhlídnul jsem se po vyholený místnosti
s odřenejma stolama co prošly kanonádou vesnickejch tancovaček. Stály na
nich nějaký rozebraný compy. Jeden, dva hasnoucí monitory.
„ Na hovno. Dneska seš první člověk. Serem na to. Jdem na
pivo. Pepo ty tu počkej, kdyby přišel ňákej zákazník.“
Sešli jsme do baru v přízemí. Týpek, co to vlastnil, tomu
říkal literární kavárna. Měl tam Kafku, Dostojevskýho, Jiráska. Měl tam fernet.
Poskládali jsme se na barovky a křesílka a otevřeli večer první rundou. Barman
nám pustil Franka Zappu a vyprávěl o tom, jak dělal v Praze kulisáka.
Přišel Pepa. Zákazníci nepřišli, tak to zavřel.
„ Ještě vyděláme prachy!“ Mávnul rukou Dejv a zvednul
panáka.
Ta firma mu zkrachovala, ale to nevadí.
Chystal se vydělat majlant na pěstování trávy. Stačilo
sehnat dost odběratelů.
„Ty vole, vždyť tady pěstujou všichni, v životě jsem za
to neplatil. Nikdo to tu nekupuje.“
„ To proto, že neví, co je pořádnej matroš. A já ho budu
mít. Už vim jak na to! Bude to v pohodě! Pojď do toho se mnou!"
„ Ne, já do toho nejdu, mám normální práci.“
„ No jestli chceš věčně makat v tom obchodě, ale jak
chceš. Tak budu bohatej jenom já. Mě to nevadí! Cha!“
Vypěstoval nějaký rostliny, ale moc zájemců neměl.
Pak mu rodiče dali peníze, nabulíkoval jim, že bude na
vesnici farmařit a protože měli prachy, tak mu je dali.
Barák byl rozpadlej, ale měl plno plánů, kde bude mít
posilovnu, kde bude stát kulečník a kde jukebox, protože to je pohoda, když
v rohu stojí jukebox a můžeš do něj házet prachy a pak je zase vybírat.
Na dvoře ležela hromada písku a v ní zapíchlá lopata.
„ Nemám kátro, ale cigoši vedle ho mají. Prej mi ho příští
tejden půjčí.“
Došli jsme si do hospody pro lahváče a zatímco přes listoví
stromů na dvůr prosvítalo slunce padající k obzoru, popíjeli jsme na sedáčkách
vyrvanejch ze žigula, co reznul o kus dál a podávali si paklík s tabákem.
„ Zejtra jedu do lesa. To je nejlepší práce na světě! Děláš
si pěkně na čerstvym vzduchu, nikdo tě neotravuje, občas na tebe vykoukne
srnka. Fakt pohoda! Udělám si papíry na motorovku a bude ze mě pán lesa!“
Měl jsem pocit, že to je první kšeft, do kterýho s nim
půjdu.
Věnováno neutuchajícímu optimismu