– Čoveče, potřeboval bych píchnout s jednim hrobem.
Řek sem si, že to je chvíle, kdy je třeba potřást hlavou, vypít panáka a říct:
– Proč ne.
Druhej den jsme měli sraz na hřbitově. Možná bych mohl napsat, že to bylo v noci a vítr rval větve, až hřbitovní svíce zhasínaly. Ale zklamu vás. Bylo to v 9 hodin ráno.
– Pojď se mnou, řek a hodil dvě lopaty a krumpáč do kolečka.
– Vem to.
Tak jsme jeli.
Na hřbitově jsem se vždycky cítil dobře. Mrtví už nemůžou ublížit, ranit vaše city, říct o vás, že jste idiot nebo jste dost na hovno v posteli. Mrtví už jenom klidně leží a to může být pro takovýho rozervanýho jinocha, jakým jsem tehdy byl, podstatná výhoda.
No ale zatímco jsem si takhle dumal, dojeli jsme k hrobu na odlehlym koutě hřbitova. Kolem šuměly stromy. Postavil jsem kolečko, lopata s krumpáčem sebou přestaly mlátit v plechový korbě. Ticho.
– Musíme to vopravit. – řek můj známej hrobník.
– Vidim, je to celý nějaký zhroucený. –
– Hele vole, už si někdy opravoval takovej hrob?
– Ne vole.
– To zmákneš. Odtáhnem tu desku vedle stranou, pak odvalíme ty šutry, co sou tak křivý. Potom vytvořit rovinu, do kerý si to sedne. No a pak to tam zas nasadíme.
– Jasně.
– Pomůžu ti shodit tu desku a odvalit šutry. Pak tě tu nechám samotnýho. Něco mam.
Jak pravil, tak udělal.
Odvalili jsme spolu tu desku, byla těžká jako kráva, museli jsme ji valit po kulatinách, co dotáhnul, podobně jsme odvalili základový šutráky. Připadal jsem si jako na stavbě pyramidy. Jednoduchý nástroje, spousta dřiny. Občas kolem prošla babka a nevraživě se na nás dívala. Jako kdyby my jsme byli ty, co je strkaj pod zem.
Hrob byl otevřenej, deska a podklady se válely kolem něj. Známej odešel a ještě jednou mi vysvětlil svou koncepci. Rovina ze zeminy, proložená šutrama. Na vodováhu se vyser, to vodhadneš.
Když odešel, vytáhnul jsem z batohu flašku s pivem, zapálil si startku a zadumaně postál nad otevřenym hrobem.
Tak tady všichni skončíme. Jestlipak jsou uvnitř ještě kosti? Maso už si ne. To se rozkládá první. Možná tam budou vlasy a nehty. Jazyk prej občas taky vydrží. Když jste svatej muž nebo žena. Záleží na tom, jestli jste mluvili v životě pravdu. Jazyky lhářů se ztrácej ještě za života.
Poprvý jsem se podíval na náhrobní kámen. Zbytky zlacení ve vytesanym nápisu. Byla to nějaká ženská. VZPOMÍNÁME. Manžel, synové a dcery s rodinami. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby sem teď přišli a viděli, jak se tu kymácim s krumpáčem, lopatou a lahví od piva.
No co, aspoň bude na chlast.
Kopal jsem, nahrnoval hlínu, šutry, štěrk, pil pivo, kouřil a pohledy svíčkovejch bab jsem odrážel temným pohledem. Bavilo mě to. Byl jsem na čerstvym vzduchu a nikdo mě neopruzoval. Fyzická práce vás vždycky tak nějak uspokojí. Tělo se odměňuje. Neni to, jako když dřepíte celej den v kanclu, až vás brní prdel. Tisíce let jsem žili venku a museli makat na svym přežití.
Kurva, docela mě to baví, uvědomoval jsem si. Jsem tady na hřbitově mezi samejma mrtvolama a makám na svym přežití.
Pak přišel známej.
– Co je kurva? Ty to ještě nemáš? Se s tim moc sereš! Půjč mi to.
Vytrhnul mi krumpáč a dal se do díla.
Zapálil jsem si startku a díval se na něj. Šlo mu to pěkně od ruky. No jo, zkušenosti nabité roky hrobničení.
– Tady dáš šutr, sem taky, na těch to bude ležet a zbytek je jen kamufláž, aby to nevypadlo, že to visí ve vzduchu. Neni to žádný mauzoleum mladej.
Dodělali jsme to společně.
Hrob už nevypadal tak zhrouceně. Pozůstalí budou spokojený.
– Seš docela levej, ale myslim, že se zlepšuješ. Ještě pár hrobů a bude z tebe něco. – řek můj známej hrobník, dal mi litr a odjel i s kolečkem pryč. Zmizel za několika liniema hrobů. Už sem slyšel jenom rachocení krumpáče a lopat v kolečku. Stromy tiše šuměly.
Nahodil jsem batoh s prázdnejma lahvema na záda a šel si umejt ruce zamazaný od země do nejbližší hospody.
Čekala mne skvělá budoucnost hrobnickýho učně. Vyrovnaný řady hrobů čekaly jenom na mě.
Dal jsem si fernet.