Zelenej mozek
Do týhle zkurvený rejže vás vždycky
generálové dostanou. Do zasraný řeže, kde lítaj kusy masa, krev
se peče pod náporem laserovejch děl a pušek, ocelový kolosy
metatanků se rozpuští pod kanonádou jak máslo na pánvičce.
Válka.
Není v ní nic zasraně udatnýho. To
se vám jenom v akademii budou pokoušet namluvit a pak už je pozdě.
Seš uprostřed bitvy zalezlej v díře a žereš hlínu a pliveš
hlínu a všechno je v prdeli, protože všichni hrdinové sou mrtví
a zůstávaj tu jen zbabělci skrčený v dírách, zbabělci co řvou
jména svejch matek, pokud si na ně vzpomenou a většinou jim
nadávaj do kurev. Co jinýho, než kurva je ženská, která dá
vlastní dítě ve třech letech do akademie, aby z něj vyrobili
elitu národa, opravdovýho udatnýho bijce za svobodu lidstva v
každý všivý prdeli galaxie, díky kterýmu pak má celá rodina
co žrát, dokud vojcl nepadne a nepřinesou složenou vlajku s
pruhama a nezahrajou v rádiu písničku na jeho počest a starosta
nepřijde potřást svou mechanickou rukou a neuronit slzu svym
geneticky upravenym vokem, který slzí v ten nejvhodnější moment,
totiž když to volič vyžaduje.
Tak to je.
A jak to bylo předtim, to se vám
pokusim vyprávět.
…
Nejdřív generálové říkali, že
vojcly už potřebovat nebudou, že všechno zastanou metatanky a
autoletky a řízený střely a mechové. Přestali dělat nábory a
čekali, až jim dojde lidskej materiál, co se stane.
Netrvalo jim to dlouho, než na to
přišli.
Zjistili, že pěšáka budou
potřebovat vždycky, kdo jinej, než pěšák vyšťárá Frímeny
na Kolumbusu 5 ze složitejch jeskyních komplexů a zajístí jejich
řádnej výslech, kdo jinej je přivede na bodácích k převýchově,
kdo jinej se bude brodit v bažině Metalurgu 7, ze který budou
vyskakovat Žabaři a vystřelovat proudy kyseliny, co si hravě
poradí i se štítem těch nejdražších mechů, kdo jinej bude
chcípat tam, kde se nevyplatí posílat drahou techniku? Na tuhle
otázku zelený mozky našly hravě odpověď.
Potřebujou nás – vojcly, maníky,
muže s plamenometem, chlápka s hyperšitmetem, debílka s laserovou
pistolkou a frčkama, kterej to všechno ze závětří komanduje.
Ukázalo se, že nás potřebujou. A že nás potřebujou zkurveně
rychle a zkurveně hodně.
Bylo to ale jednoduchý, nejdřív
řekli do vizorů. CIVILIZACE V OHROŽENÍ! VŠECHNY NAŠE HODNOTY!
POTŘEBUJEME VAŠE DĚTI… A ZA TO DOSTANETE VÝHODY, POSLOUŽÍTE
VLASTI, BUDETE MÍT PŘEDNOSTÍ PRÁVO NA KILO MASA, BUDETE SI MOCT
POŘÍDIT VĚTŠÍ BYTY A MOŽNÁ BUDETE MÍT PRÁVO VOLIT A PLNĚ SE
TAK ÚČASTNIT NA BUDOVÁNÍ BLAHOBYTU NAŠÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI.
Akademie se zaplnila rychle.
Moje matka, ta kurva, jejíž jméno
sem raději zapomněl, abych ho nemusel stokrát proklínat, moje
matka byla zasraná odbarvená bloncka s rozředěnejma modrejma
vočima, která furt fotrovi domlouvala, dej jim ho, voni se vo něj
postaraj, bude se mít jako prase v žitě, kaprála z něj udělaj,
bude lepší člověk, študovanej, třeba ho povýší až na
poručíka a odtud už povede cestička někam na štáb a pak si na
nás vzpomene a bude nám vděčnej.
Drahá máti, vzpomínal jsem často,
když byla naše četa zakopaná v píscích Savahy 9 a čekala na
nepřítele, kterej se neobjevil a místo něj se objevily ohnivý
sloupy, na který neplatilo nic, jen rychlej úprk do evakuačních
kapslí, který tam NEBYLY, protože nějakej zkurvenej generál je
potřeboval na svym večírku, kde s nima bavil svý hosty z
Galaktickýho senátu a používali je tam jako soukromý mrdárny v
beztížnym stavu…
Drahá máti, vzpomněl jsem si tenkrát
na Merkutě 11, když nás poslali v prvnim sledu proti slabě
opevněný pozici, ze který se vyklubala pevnost, kterou nesklátil
ani soustředěnej nálet 6 vesmírnýho sboru a ze který
vyskakovali Supermechové, jak rozsupěný lokomotivy a tlakový vlny
nám vyráželi duši z těla a tělo z pancířů a mozek našeho
seržanta ohodil celý družstvo, což taky bylo na tom jediný
pozitivum, to negativum bylo, že nám neřekli, jak vlastně máme
ty zkurveně mrštný potvory zabít…
Drahá máti, často jsem si vzpomněl
a vždycky to bylo v nějakym zkurvenym průseru, do kterýho nás
dostali generálové, plukovníci anebo snaživej kapitán Mamlas,
kterej si chtěl na ramínka přihodit jednu frčku navíc a
nezajímalo ho, kolik maníků zařve jak jeden muž, až je vylodí
v zóně smrti, přímo doprotřed nepřátelskýho uskupení Střed.
Ne, je lepší nevzpomínat, kdy
vlastně jsem si na tebe drahá máti všude vzpomněl.
A fotr řek, tak jo, asi máš pravdu
Heduš.
A bylo to.
Na akademii to byla ještě prdel.
Ztráty byly jen asi 2 %. Sem tam někomu vybouch granát v ruce. Sem
tam někdo seskočil ze stratosféry a nevzal si padák. To se stává.
Rozeřvaný seržanti, buzerplacy, to už je stovky let stejný. A
taky implantáty do mozku, který ti připraví bitevní situaci, na
rohovce ti označí cíly, nepochybuj, jenom střílej, střílej,
střílej a uč se letectvo pěkně slušně zažádat o leteckou
podporu a zásoby munice. Zabíjení je zábava, to se ty venku nikdy
nedozví. Kdyby se to dozvěděli, všichni by se sem hrnuli naučit
se, jak zabíjet a jak se nechat zabít. Pro dobro společnosti.
VLAST NÁS POTŘEBUJE. Naše zabijácký pohledy…
V noci, když jsme leželi ve svejch
kapslích, tak jsme slyšeli HLASY. A ty říkaly, co máme dělat.
Hlasy říkaly věci, který jsme úplně nechápaly, ale druhej den
na cvičišti jsme rychlejc padali k zemi, rychlejc nabíjeli,
rychlejc zabíjeli, rychlejc se přesouvali od terče k terči a brzo
jsme byli mašiny, stroje, jeli jsme v bitvě lajnu, jak na provázku,
všechno šlo samo, to hlasy nám řekly, jak líp zabíjet, ale
občas se to nepovedlo.
Erik, chlap z vedlejší kapsle se z
toho jednou v noci zbláznil, slyšel jsem ho křičet a pohnul jsem
hlavou, přes zadejchaný sklo jsem viděl, jak vylejzá ze svý
kapsle, řve a od huby mu jdou sliny. Křičel něco o zabíjení a
taky že nechce umřít. Díval jsem se na něj, bylo mi jasný, že
je ztracenej, vysajou mu hlavu, vyluxujou do čista a pohodí někde
na ulici. Když se reset povede, možná bude schopnej někde zametat
ulice. Mátožná postava v chuchvalcích ranní mlhy. Hejbe koštětem
sem, tam a občas se mu násada změní ve stěkající hlaveň, to
si na něco vzpomene, ale nebude vědět, co s tim a tak se bude
chvíli zmateně rozhlížet kolem, než to přejde. A ono to přejde.
Odejde zas jak ta mlha. A stejně tak znovu přijde a bude se to
vracet, než chcípne někde na lavičce nebo mu daj piluli a
vydechne štěstím. Naposled.
A my zatím budem chcípat někde v
oblacích. Mezi hvězdnym prostorem, za Společenství. Za lidstvo.
Za humanitu. A tak dál a hvězdy na to budou lhostejně koukat.
Napěchovali nás hardwarem a
softwarem. Nešetřili. Byla tady ještě druhá strana a nemohli
riskovat, že druhá strana bude šetřit míň. Naštěstí je tady
vždycky nějaká druhá strana, která nechá kohoutek na zbrojní
výdaje téct na plný koule. Kdyby tu nebyla žádná druhá strana,
museli bychom si ji my, zelený mozky, vymyslet. A kdyby tu nebyla
druhá strana a nešlo vymyslet druhou stranu, tak by tu byla třetí
strana…anebo by jsme ji vymysleli. Vobyčejnej člověk to nemůže
pochopit, tenhle řetěz musí zůstat neporušenej, jak ho jednou
přetnete, tak zaostanete a stanete se kořistí těch druhejch, kdo
jednou stál, už stojí opodál, a ty druhý existujou. Existujou.
Viděli jsme je, viděli jsme je…
První akce.
Bylo to rychlý, seskok ze stratosféry,
řekli nám, že je to cvičení, ale nabyli nám vostrejma. To už
jsme zažili. Ztráty jsou vyšší, ale je to reálnější. slabý
kusy musí pryč. Mrdat slabý kusy. Silnější pes přežije a cení
zuby.
Seděli jsme v bitevníku, ten se začal
třást při přechodu do řídkejch vrstev atmosféry. Byly jsme tam
jako v rakvi, uzavřený v nákladnim prostoru jako parta buzerantů
se sevřenejma zadkama. Jedeme na party a budeme se bavit. Někdo
chcípne. Někdo vždycky chcípne. Smrt je na konci vždycky, její
podoba je různá, ale podstata stejná. TOHLE je vyšší smrt. Smrt
za společenství, smrt za ideály. Smrt, která má smysl. K tomuhle
nás 10 let cvičili. K tomuhle jsme směřovali. Klapka. Akce.
Skok.
Všechno kolem tebe hoří. Jeden
plamen. Cítíš se skvěle. Dole je nějaká planeta, kde je dole?
Kde je nahoře? Točíš se dokola. Transportní oblek drží.
Přijímáš první údaje. Planeta – poušť, povstalecké jednotky,
slabá výzbroj. Zakopaní v horách. V našem úseku shodí jen
lehkou pěchotu. Můžeme zažádat o leteckou podporu. Trochu to už
zbombardovali mikrovlnama, trochu atomovkama. akci velí kapitán
Duke. Mamlas. Dolů s námi nepůjde. Při ztrátě spojení je
zástupce 05679. Štístko Mike. Vždycky mu při výcviku všechno
vycházelo. JE TO NA OSTRO. Cože? Hodně štěstí. Za lidstvo! Za
humanitu! Za společenství! Třikrát hurá. Nemám s tím problém.
Zařvu třikrát hurá. Oblek mě odmění několika dávkama drogy,
která zvětší moji euforii a zostří smysly. Jsem predátor. Jsme
parta predátorů a budeme zabíjet.
Už cestou dolu jsme dostali popis
terénu. Jsme připravený, napružený, sotva doskočíme a hned
víme, co máme dělat. Jedem lajnu. Prásk prásk, krycí palba,
formace, držet formaci, kontakt s nepřítelem 0. Určen směr
postupu, poloha vedlejších jednotek. Červený a černý. My jsme
hnědý. Brzo budem všichni červený.
Cíl byl jasnej, dostat se do jeskyních
komplexů a dobít je. V každý jednotce dva, tři ženisti
uprostřed formace, lovili svejma přístrojema signály, rušili
detonační zařízení a miny. Ale prostor byl čistej.
Kontakt s nepřítelem 1. Z písku se
vynořil Mech. Systém 07. Moderní parchant. kde se tu vzal?
Zahájili jsme palbu, on ústup. Ztráty 0,25. Mech se stáhnul.
Hlášení a pak Medik. Štístko Mike, číslo 05679 přišel o
ruku. Kurva ten se má. Dostane mechanickou, už ho nikdo nedostane v
páce. Jedině Mech systém 02 a výš. Stejně řval a krev tekla,
ochranej oblek to nevydržel. Mech systém 07 má těžkou palební
převahu nad mariňákem.
Ale nebyla to zas taková sranda. Mechy
jsme nečekali. Neměli tu bejt. Věděli o nás. Někdo to v
průzkumu pěkně zkurvil.
A pak začlo peklo…
Nikdy jsme se nedozvěděli, co to bylo
za planetu, kde chcípnul 53426 a 78653 a spousta dalších čísel.
Nikdy jsme se nedozvěděli, kde se tam vzalo tolik Mechů generace
07 a proč tam nebyli žádný povstalci. Pokud ty povstalci nebyli
Mechové, pokud jim nevelel nějakej stroj, pokud to všechno nebylo
nějak úplně jinak.
Ztráty naší jednotky narostly na
30%, jednotka přestala být bojeschopná. Posbírali jsme raněný i
mrtvý a pakovali se pryč. Lidi v evakuačních kapslích řvali,
potrhaný pancíře, krev, spálený maso. Kouřil jsem cigáro a
civěl na jednoho maníka, kterýmu lezly střeva z břicha a on se
je pokoušel s udivenym výrazem nacpat zpátky, pak se na mě
podíval s omluvnym výrazem, řek – Nejde to a zhebnul. Odfouknul
jsem kouř směrem k němu a začal rozebírat zbraň.
Za měsíc poté.
Štístko Mike, číslo 05679 vzal do
ruky panáka whisky, až zazvonil v jeho pracce z lehký slitiny a
řek, že to všechno byla tenkrát zkouška.
Jaká zkouška?
Zkoušeli, jak obstojíme proti Mechům.
Ztráty byly vysoký, ale obstáli jsme. Mechové se museli stáhnout.
To nedává smysl, proč by investovali
tolik do nás, aby nás pak předhodili těm vobludám?
Co já vim. Třeba jsou nahoře dvě
kliky. Mechové měly zastánce. Silnou kliku. Řekli, vyzkoušíme
to. Stroj versus člověk.
Pěkná blbost. Vždycky jde přece o
prachy a celej náš výcvik stál strašnej balík. Nemohli nás
obětovat. Mohli si kurva udělat simulaci. Prostě to byl omyl.
Debilní omyl. S 53426 jsem se poprvý
líbal.
Hm, když ti nestačí fuckgirls.
S chlapem je to jiný.
Jo?
Tomu věř.
Ležel jsem ve svý kapsli a přemýšlel
o tom, co se ten den stalo. Přehrával jsem si obrazy. Vlastně to
bylo součástí našeho výcviku. Analýza prohry. Byla to prohra?
Mechů bylo strašně moc. Neměli jsme přežít. Ale přežili
jsme. Soustředili jsme palbu, stáhli se na opěrný místa, využili
leteckou podporu, ženista, co přežil, přišel s nápadem, jak
jich odrovnat desítky najednou. Použili jsme jeho zařízení na
zmatení signálů a vnesli do řad Mechů disharmonii, jejich útočný
vlny se tříštili o palebnou přehradu. Vzduchem lítalo želeto
roztavený do bílejch kapek, tekly plasty našich štítů.
Docházely granáty a umírali jsme. Vzduch se naplnil těžkými
chuchvalci kouře. Z nebe se snesly taktický bombardéry a stíhací
letky. Rozdunila se zem. Hledí se nám potáhla sazema. Peklo.
Inferno. Smál jsem se, když nás odváželi pryč vrtulníkama a
dole pobíhaly rychle se zmenšující se postavičky Mechů a
hledaly nepřítele a my už seděli na studený kovový zemi v
evakuačnim stroji a kolem nás pobíhaly sestry a tišily nás
pistolema s injekcema a za nima přišel doktor a třídil raněný a
já přežil všechno a nic se mě nedotklo, ani kulka, ani ruka
smrti. Smál jsem se smrti do ksichtu. Nikdy jsem se jí nebál a ani
dneska, ale některý čísla se zesrali strachy a teď chcípali v
bolestech. Kamarádi. Já žiju. Válka je zasranej stroj boží na
hrdiny a všechny nás semele. Tak proč se nesmát.
Nasrat na strach. Strach jsi ty. Musíš
ho odstranit. Musíš odstranit sám sebe. Jedeš lajnu a nejseš,
přestaneš ji jet a jseš mrtvej. Musíš ji pořád jet. Povely, co
se ti začnou objevovat v hlavě ti nedaly do hlavy Hlasy. Povely, co
se ti objevujou v hlavě jseš ty Sám. Hlasy ti jenom pomohly najít
cestu k sobě samotnýmu. A najednou jsi lepší, než stroj. Máš
miliardy nervovejch spojů a tyhle spojení se můžou měnit, mozek
se spojí jinak a rosvítí se ti. Má to něco společnýho s
drogama. Některý z nich fungujou jako světlo v jeskyni, najednou
vidíš nápisy na zdech a a dáš si ještě trochu a začneš jim
rozumět, začne to dávat smysl. Věděli to? Věděli generálové,
že to vidíme? Věděli, že začínáme chápat? Nevím, ale…
…generálové se mohli posrat
radostí. Prohráli jsme a oni rozdávali metály. Prohráli jsme a
oni kolem nás skákali a plácali nás do ramen. Kapitán Kokot a
kapitán Posera nás zvali do kantýny na drink a do bordelu k
fuckgirls, slibovali opravdovou lidskou štětku. Jsi hrdina 20375.
Jsi geroj. Zašloužíš si tuhle štětku. Taťána se jmenovala.
Bylo to rychlý, udělal jsem se hned, jak sem se do ní dostal,
takhle úžasný to bylo. A ona ležela a kouřila a dívala se mi do
očí.
– Ty zasranej zabijáku. Řekla.
A já se udělal.
Tak to bylo. Poprvý…