Před půl rokem jsem dojel na skejtu na vojenskou správu,
předal jim dopis, ve kterém jsem filozoficky dokázal nesmyslnost válčení a zase
odjel. Za odměnu jsem byl po několika měsících vyřazenej z evidence branců
a měl jsem od armády svatej pokoj. Věděl jsem, že mě společnost stejně povolá,
ale už ne do zbraně. Říkalo se tomu civilní služba a znamenalo to, že mě stát
může rok a půl používat, kde bude chtít.
Ženská na úřadě, co měla na starosti tyhle případy mě
nejdřív poslala na jedno místo. Byla to nějaká vrátnice. Povaloval bych se tam
u televize a vydával různý klíče různým lidem.
„ Tohle já dělat nechci. Víte, kamarád dělá civilku
v domově důchodců. Chtěl bych něco takovýho. Nebo do nemocnice kdyby to šlo?“
„ No počkejte.“ Divila se paní, zatímco ve vedlejšim kanclu
zapískala konvice a někdo začal zalívat kafe.
„ Já tady mám od nich jeden požadavek, ale myslela jsem si,
že tam by jste nechtěl. Je to docela těžká a ne moc čistá práce.“
„ To mi nevadí.“
„ Dobrá, když myslíte.“
Zvedla telefon, zavolala tam a já se tam jel přes půl města
podívat.
Nejdřív mě v kanclu přijala ředitelka, ženská v
plisovaný sukni s postavou a chůzí podsaditýho námořníka.
„ Potřebujeme nějakýho šikovnýho mladíka, to je pravda, ale
nejdřív zajdem za vrchní sestrou, ať vás provede…a pak se uvidí.“
Vzala mě k ní a zas se odkolébala.
Vrchní sestra byla štíhlá, vysoká ženská s tenkejma černejma
linkama kolem očí. Usmívala se a byla celá v bílém. Líbila se mi.
„ A co o té práci víte?“
„ Nic moc, dělá tu můj kámoš Venca a mě to zajímá, práce
s lidma a tak.“ Hovno jsem o tom věděl, ale měl jsem pocit, že tady někde by mohl týct ten pramen moudrosti života, ze kterýho se napojim a začnu chrlit brilantní povídky. Něco jako Burroughs. Něco jako…
„ Hm. Ono je to tak, že na oddělení nám stačí jeden a druhý
požadavek máme do prádelny. Ale Venca končí za půl roku, takže bys pak mohl
k nám a do prádelny vezmeme zas někoho jinýho.“
Vzala mě na prohlídku. Nejdřív samotnej důchoďák.
Páchlo to tam močí, starobou a dezinfekcí. Vysoký, žlutý
zdi, flekance plísní na stropech. Malý pokoje po třech až osmi obyvatelích,
vrzající postele s tenkejma matracema přetaženýma kostkovanejma dekama a
bílejma plenama na gumovejch hnědejch podložkách. Vedle postelí stolky
s plechovym šuplíkem a skříňkou, na žlutym plastikovym vršku byly
kolečka od rozlitýho, zaschlýho čaje, zbytky pomerančů, tabulky čokolád schovany ve
zmuchlaných staniolech, modrý hrnečky z plastu s brčkem, ve kterejch stydnul erární, přeslazenej čaj. Obyvatelé rozpačitě posedávali na ustlanejch postelích a židličkách po
pokojích a chodbách, šoupali bačkorama po odřenym linoleu cestou k záchodu ukrytýmu pod zákeřně prudkejma schodama, zatímco z televize v rohu u stropu se linul hlas
patřící nějaký kravský modelce z brazilský telenovely. Když otevřenym
oknem vlítla moucha, celá zeslábla a musela usednout na nejbližším obličeji a počkat, až ji někdo zaplácne. Když teda dotyčnej sebral dost síly…
„ Ráno budete s náma chodit tady po pokojích, pomáhat
stlát postele, převlékat lidi, nosit hrnky a tak.“
Pak jsem zapadli do dlouhý chodby, která ústila v suterénní
prádelně. Tam jedna vyprsená čtyřicátnice v bílym plášti zakládala
vysušený pleny do mandlu.
„ To je paní Králová. Tady budete pracovat od půl deváté.“
„ Tak konečně dostanete posilu paní Králová. Bude vám tady
pomáhat.“ Ta mi ukázala zlatej zub v kulatym úsměvu a posunula si výstřih.
Zrovna jsem četl Martina Edena a říkal jsem si, že když mohl Jack London makat
v prádelně, tak je to pro mě právě tak dobrý.
Řekl jsem vrchní sestře, že se mi tam líbí a budu tu práci
dělat rád.
„ Žádnej med to není, ale to poznáte sám.“
Nemohl jsem se dočkat, až to začnu poznávat. Byl jsem si jist, že se dozvim spoustu věcí, který mě hodí na tu správnou kolej a já pojedu jak mašina, než se mi zadřou v třiatřiceti písty ( protože kterej básník vydržel víc, tak nebyl pořádnej básník ).
Tak jsem začal dělat v důchoďáku.
A o zadcích a penisech až jindy.