na hřišti, oklopený panelákama. Na balkonech se suší
žlutý dederonský košile. Z tranzistoráku v
druhym patře vyřvává tenor, že si kávu
osladí. 80´s…
Na začátku mám plnej
pytlík hliněnejch. Tomáš má dvě skleněnky.
Patou se udělá jamka do písku. Hrajeme. Postrkujeme
kuličky. Poskakujem kolem. Občas kolem prošustí koženej
kopačák. Starší kluci vedle hrajou fotbal.
Překřikujou se, jestli to byl gól. Máme plátěný
kšiltovky s formulema.
Prohraju všechny hliněnky co mám.
Potom i skleněnky. Tomášovi to jde líp. Jeho kuličky
tam padají samy. Po kapsách mám ještě dvě
indiánský figurky, který taky prohraju. Pak už
nemám nic. Tomáš si plní kapsy mejma pokladama
a je štastnej. Chvíli na něj tak z podřepu koukám a
je mi do breku.
Po chodníku vedle nějakej pán
táhne káru. Chvíli se na mě dívá,
pak pustí káru, usměje se, natáhne ruku.
-
Tady máš, vem si ji. Tohle
je ta nejkrásnější kulička na světě…-
Ten pán má dlouhý
bílý vlasy a vousy a zabere půl oblohy. Dívám
se na tu kuličku. Přijdu k němu blíž. Je to strašně
krásná kulička. Připadá mi modřejší,
než obloha. Jasně se v ní odráží celý
slunce. Je to nejkrásnější kulička, co jsem kdy
viděl.
Vzpomenu si na mámu a jak má
modrý oči a jak voní, když mě stiskne.
-
Nikdy si od nikoho nic neber.
-
Proč?
-
Můžou ti ublížit !
Chvíli váhám.
-
Nechci. – hlesnu
Pán se usmívá dál
s nataženou rukou.
-
Opravdu? Ne?
Najednou je tam Tomáš.
-
Ta je krásná !
-
Tak si ji vem, jestli se ti líbí.
-
Děkuju !
Tomáš dostane kuličku a pán
táhne svou káru dál. Dívám se za
ním. Tomáš mi nadšeně ukazuje tu kuličku. Je
opravdu parádní. Nejkrásnější kulička
na světě.
Večer to povídám mámě.
Máma mě pochválí, dívám se na
večerníček, čistím si zuby Perličkou, jdu spát, ležím v posteli a myslím
na toho pána, jak se tak zvláštně usmíval a
jak jsem se ho vůbec nebál. A na mámu, jestli má
opravdu vždycky pravdu.
Po letech to povídám
kámarádovi. Že mám pocit, že to byl Bůh…
-
Nebo houmlesák !! – směje
se
Jako kdyby nemoh Bůh bejt houmlesák…