Co je to pohřeb? – Ptám se od stolu a sleduju, jak jí
utíká oko na punčoše.
To když někdo umře, vypustí duši, která odejde k
pánubohu, – Babička se pokřižuje – a tělo se musí
pochovat do země, tak ty co měli toho člověka rádi se s
ním přijdou rozloučit.
Aha. A co je to pánubohu?
Babička se skloní, udělá mi křížek na
čelo, usměje se a řekne : Na to jsi ještě malej miláčku.
Do pokoje vejde strejda Pepík v černym obleku a upravuje
si kravatu u krku.
Tak co mámo dem? – Babička schová oko v černym
lakovanym střevíci.
No jo, deme. Božka už na nás čeká.
Odejdou z místnosti, vrznou dveře v předsíni, na
dvorku zaštěká Míša, pak těžce zahučí
plechový vrata, někdo si venku odkašle a babička se strejdou mizí
za živym plotem z angreštů a rybízu. Záclonama se
dere polední světlo. Moucha si sedla na mucholapku pověšenou
za bílej lustr a mrská nožičkama.
Zůstávám s ní a s kostkama rozhozenýma
na pichlavym koberci s pestrejma vzorama. Z kuchyně se ozývá
syčení. Máma tam v papiňáku vaří
králíka, brambory a polívku s mrkví, co
já nerad. V křesle sestřička zvedá do výšky
Méďu Béďu a pouští dolů na podlahu, aby ho
pak mohla obvazovat máminým obvazem.
Jdu se zeptat mámy co je to pánubohu.
Pánubohu? To ti říkala babička? No pánbůh
je takovej pán, kterej všechno ví a zná. Žije
v nebi. A taky v kostele. Babička tam za nim chodí, vždyť
víš, každou neděli, jednou jsi tam byl, ale plakal jsi a
tak jsme šli pryč. A už nech toho vyptávání.
Mám tu nějakou práci.
Jdu se podívat na dvorek, zvednu hlavu, jestli ho uvidim
nahoře na nebi. Kolem mě poskakuje Míša, stěká a
vrtí ocasem, ale nenechám se vyrušovat a vraštim
čelo.
Mám pocit, že tam je. V každym mraku je vidět jeho tvář.
Jsem si tím jistej. Spokojeně se vracim k mámě a
říkam jí, že tam ten pán opravdu je, že se
nemusíme ničeho bát.
Máma se směje. To musim říct babičce…
Babička mě večer pohladí po vlasech a řekne, že to tak
jednoduchý není, ale že jsem boží tvoreček a
tak mi Bůh odpustí. Sice nevim, co to znamená, ale
cítim se dobře.
…
Za tejden to o pánubohu říkam taťkovi co žije ve
městě a chodí „makat“ do fabriky.
Zlobí se a povídá něco o slepicích,
co ničemu nerozumí. Žádnej bůh není. To si
jenom lidi vymysleli, když neuměli vysvětlit blesk a hrom. Všechno
to jsou pohádky a naštěstí dneska už jsou lidi
svobodný a nemusí tomu věřit. Za to vděčíme
Leninovi a KSČ a CCCP.
A po smrti? Po smrti nic neni. Jenom takový prázdno.
Nic. Ale tim se nemusíš trápit. Nic tě nebude bolet.
Všichni tu budem ještě dlouhýýýýý
roky…
A vůbec Gagarin tam nahoře byl a nic tam nebylo. To už dneska
každej ví, copak vám to ve škole neřikali?
…
Večer v posteli vyděšeně civím do tmy. Zkouším
si představit to NIC. Vychází mi bílá
tma. Není tam máma, táta, sestřička, neštěká
a neposkakuje tam Míša, není tam nic… taková
nespravedlnost. Všechno to zmizí, jako když to nikdy nebylo.
Říkam pánubohu, že teď by se měl zas ukázat
a říct mi, že máma neumře, táta neumře,
babička neumře. A když umřou, tak půjdem všichni do nebe. A
zase se potkáme.
Vzpomenu si na obraz s Ježíškem, co visí babičce
u postele. Je to jenom takový mimino, drží ho nějaká
ženská v náručí a on vztahuje ruce ven z
obrazu a tiše se usmívá.
…
Druhej den jsem vyhodil do koše maketu Gagarinovo rakety.
…
Po letech jsem seděl s babičkou na zídce před domem s
výhledem na krvavej západ slunce. Sedávala tam
na odrbanym červenym polštářku každej večír, jak
říkala. Se sousedkou tam popíjely kafe, drbaly sousedy
a občas na delší čas zmlkly a pozorovaly červánky.
Ten večer tam ale seděla sama. Sousedka měla před tejdnem pohřeb.
Byl to vyjímečně krásnej západ slunce.
Bůh dal, bůh vzal. – Řekla najednou.
A navalilo se to na mě. Pocit, že tomu rozumim.