Inženýr s nikým nemluvil. Jen když přišla ráno vizita a doktorka se ho zeptala, jak se má, zakejval nohama svěšenejma z postele a něco zamumlal, jako že dobrý.
Že je inženýr, mi řekl čichač.
– Chytrej chlap. Prej má nějaký patenty. –
– No jo, to musí bejt chytrej.
– A stejně skončil tady.
– Jako my.
– No vidíš.
Vzdělání tě nezachrání. Tituly tě nezachrání. Nic tě nezachrání před sebou samým.
– A jak jsi se sem dostal ty? – zeptal se.
– Tipuju tě na sebevraha. – díval se na mě zkoumavě.
– No to snad ani ne, spíš menší depka z lidstva.
– Lidi jsou svině.
– Některý. – bránil jsem je.
– Hodně jich.
– Zas tolik ne.
– Ale jo, hodně.
– Možná pár jo. Ale ne většina.
– Asi jsi měl větší štěstí.
Říká se tomu rozdílný životní zkušenosti. Musíme se o ně umět podělit. Jinak zůstanem každej na svym malym písečku a nebudem nikdy rozumět tomu, kdo sou ty druhý…
Petr chodil s holkou z konce chodby, kde byly ženský pokoje. Byla to taková dobře stavěná mamina, co doma měla dvě děti, ale protože trochu nezvládala chlast potom, co její manžel umřel na rakovinu, tak jí je teď hlídala bába a ona byla tady. Jmenovala se Petra a byla zrzka. Nevim jestli všude, ale vlasy měla ohnivý.
Petr a Petra. Dvě smažky a alkáči v boji proti světu. Vztahy mezi pacientama byly oficiálně zakázaný, ale jakmile doktoři zmizeli z dohledu, tyhle dva se na sebe vrhli a strkali si jazyky do krku. Inženýr seděl na posteli a koukal radši do lina a na svoje bezvládně visící nohy. Myslel možná na svoje patenty nebo na svou ženu, co za nim nikdy nepřijela a teď šoustá v jeho baráku a jejich ořechový ložnici nějakýho kolegu z práce, co si postěžoval, že mu doma nikdo nerozumí.
Možná myslel na svoje děti, co studovaly na gymplu a za svýho fotříka v pakárně se styděly.
Možná mu stál.
Já nevim.
Já sem ležel na ustlaný posteli a četl sem si nějakýho Gorkýho. Moje university. Taky to neměl lehký. Maksim.
Petr zatim strkal jednu ruku po tričko. Podíval sem se, zatimco sem otáčel stránku.
Nevim jak inžovi, ale mně se postavil. Měla je pěkný, zrzka.
Petr po mě hodil okem, tak sem se vrátil ke Gorkýmu, jak nosil pytle plný mouky a ve chvilce volna četl nějaký socialistický knihy o osvobození proletariátu. Kamarád, co nosil pytle s ním se vždycky posadil k otevřenýmu oknu a do noci si tiše zpíval. V ruce flašku s vodkou a papirosu. Když nabízel Gorkýmu, Gorkij nechtěl. V alkoholu viděl hlavního nepřítele osvobození ruskýho proletariátu. Myslel si možná, že by lidi neměli tak snadno zapomínat. Nebo tolik zpívat.
Taky sem si za nocí takhle zpíval.
A proto jsem byl tady. Částečně.
Pak sem musel odejít z pokoje, protože Petr už měl pod tričkem obě ruce a koutkem oka sem zahlídnul bradavku.
Posadil jsem se na chodbu k otevřenýmu oknu a knížku položil na parapet. Venku řvali ptáci. Do korun stromů se za nima plížily kuny. Slunce na to mohutně svítilo a mezi náma byly mříže.
Inža vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře.
Neřekl nic, jenom si oběma rukama vytáhnul tepláky víc nahoru a pustil se směrem do klubovny. Měl tam rozestavěnou šachovou partii, co hrál sám se sebou. Občas mu tam někdo přehodil pěšce za věž, ale to se jen smutně podíval kolem sebe a vrátil figury na svoje místo.
No a já? Zůstal jsem před pokojem a hlídal, kdyby náhodou přišla nějaká sestra a chtěla jít dovnitř. Dveře pokojů musely zůstávat otevřený.
A tak sem hlídal tyhle zavřený dveře.
Připadalo mi to jako dobrej úkol.
A bylo mi nejlíp od tý doby, kdy jsem sem přijel.