Vašek pokejval hlavou a smál se i za mě, protože já měl zas hlavu skloněnou do nějaký knížky.
-Nebojte pani vrchní, bude to jako ze škatulky. Nájezdníci budou spokojený.
-Nájezdníci, cha, ty seš vůl Venco.- Smála se vrchní. -Ale ona je to vlastně pravda, jsou to takoví nájezdníci. Jednou za měsíc přijedou, poberou důchody a zmizí. A objeví se zase za měsíc.
-No jo, to nejsou příbuzný, to sou zmrdi.- Řekla sestra Jana, co byla hned se všim hotová a prudce potáhla z cigarety, až se jí obličej stáhnul jako kryse, co se zahryzla do skla.
Pak se chvíli debatovalo o tom, že některý nejsou úplný zmrdi, ale teda že většina asi je.
Chvíli sem to poslouchal. Dozvěděl sem se, který zmrdi sou největší a který celkem jdou. Sestry je měly prokouknutý za ty léta.
Máňa třeba měla celkem hodný zmrdy, nechávali jí celej důchod a ještě jí vozili džusy. Máňa měla za zmrdy svoje starý rodiče. Už byli starý a nezvládali se o ní starat, tak jí šoupli sem, ale jezdili se na ní dvakrát, třikrát týdně dívat, pohladit jí po vlasech, než se slzama v očích opouštěli pokoj, zatimco na ně Máňa radostně volala: Mami, Tati, zzassse přřřříššštěě, budu se těšit!
Nechali tam po sobě stolek obloženej jahodovejma džusama, který Máňa milovala a do kterejch sme jí pak zapíchly hadičku, aby mohla cucat. Jenom sme museli krabici s džusem položit níž, než měla hlavu, jinak by se v tom jahodovym džusu utopila. Měla tam na pelesti postele přidělanou takovou poličku vymyšlenou speciálně kvůli těmhle džusům.
Když tak o tom přemejšlim, nezní to vůbec špatně taková smrt utopením se v jahodovym džusu.
No jo, Máňa měla rodiče.
Ostatní na tom byli hůř.
Měli děti.
…
A tak sme ve dnech před nájezdem s Vencou vlhkejma hadrama šmrdolili po stolcích a pak je otevírali a vyndavali z jejich oprejskanejch útrob starý časáky, plesnivý ohryzky jablek, náhradní zuby, brejle na blízko a na dálku, fotoalba s vnoučkama, sem tam bibli svatou, ale jen sem tam… a všechno sme to vytřeli a pak poskládali zpátky.
Na ustlaný posteli pokoj číslo 10 v rohu tam sedí babka Honsová, nohy jí visí dolů, brejle má posunutý na kořen nosu a studuje obrázkovej časopis s celebritama.
Venca jí osloví:
-Zejtra budou důchody. Těšíte se pani Honsová? Děti přijedou…
-No jo. Asi přijede snacha s vnoučkama. Bude naříkat, jaká je drahota a že já se mam, že mi všechno přinesou až pod nos a od tý doby, co jí manžel umřel, jako muj syn, to sem ti Venco říkala, že chytnul raka, no vod tý doby je na všechno sama a vnuci sou na škole a potřebujou to a támhleto… ale nic jim nedám! NIC! Vždyť mi z toho důchodu zbyde hovno. A to hovno, to jí dám!
-Tak dáte jí hovno nebo nic?-směje se Venca.
-Obojí Venco!
-To sem zvědavej.
-To buď.-Řekne rezolutně a zadívá se zas do světa celebrit.
-Stejně jim zas dá všechno, co má.- Zašišlá od vedle věčná rivalka babka Čumpelíková a hne naváže osobní konfesí:
-Za mnou nikdo nepřijde. Zaplaťpánbu! Děti sem neměla, tak mě nebude nikdo votravovat.- Přesvědčuje sama sebe a pak se dívá ven z okna, kde byly k vidění pořád ty samý věci.
-Hovno, jenom mi závidí, že za mnou přijdou a za ní ne.- Ušklíbá se Honsová.
-To určitě. To určitě! Ty komunistko jedna!- Otočí se k ní Čumpelíková, až jí bělostnej copánek popolítne vzduchem.
-Ale no tak, no tak… necháme toho, ne?- Směje se Venca.
-Ať toho nechá ona. Si nezačala!
Dvouminutová hádka o tom, kdo si začal.
Jedný ženský je 80, druhý 86. Pozoruju to a vidim, že od mateřský školky se prostě nic moc nemění.
Pořád jeden druhýmu šlapeme po bábovičkách.
Druhej den přišel nájezd barbarů.
Byl pátek.
Návštěvy chodily celej den. Od rána, přes poledne, oběd neoběd, večeře, nevečeře. Dole pořád zvonily zvonky a nahoru vybíhaly rodinky, sem tam někdo nesl puget, ale většinou si vystačily se síťkama pomerančů a trsy banánů.
Návštěvy se rozmístily kolem postelí, někdo postával, jinej zabral židli, další si sedly na postel k babkám a dědkům, občas je někdo pohladil po ruce, po vlasech, staraj se tu o tebe dobře?
-No jo, copak ste si to nezjišťovali, než ste mě sem dali?
Chodil sem pokojema a kontroloval, jestli je všechno o.k. A všechny ty pohledy se na mě dívaly jako na potencionální hrozbu, zvlášť když se na mě stařenky dívaly s úsměvem, to je Jirka, je na nás moc hodnej, stará se o nás, nosí nám čaj a kávu, rohlíky, strouhá nám jabka… zkoumavě si mě ty pohledy prohlížely, co když mam tajnej plán, jak tu jejich babku očesat o peníze? Vnutit se jí do přízně, co když mi nějaká přepíše barák? Ne, barák už slíbila tuhle Vojtíškovi, to nejde. A zase se vrátili všichni k tomu hlazení a používali uhlazený slova, konejšivý, to víš, že to není tady nejlepší, ale u nás není místo, tady Karolínka si přivedla ženicha, asi tam bude s ním bydlet, kdyby tak bylo něco do začátku, doba je zlá, on má sice dobrou práci, ale to víš, mladý potřebujou peníze…
A starý už nepotřebujou nic.
Jen v klidu umřít.
Stavim se za Honsovou. Ta už má po návštěvě a utírá slzy chlupatými hřbety rukou.Všude je strašně chlupatá, vim, že i prdel má chlupatou, jak to vim? Kurva vždyt jí tu prdel utíram, když to sama nezvládne.
-Proč si mě jenom nevezmou k sobě? Trochu hejbat se ještě můžu, neměli by se mnou přece tolik práce!?
Já nevim, je milion důvodů, proč to nejde. Třeba je nevidim. Mlčim.
A druhá babka furt kouká z okna a třesou se jí ramena.
Vypadá to, že se škodolibě směje.
Ale není to tak.
Taky bulí a říká:
-Přišli za ní a dala jim dva tisíce, že víc nemůže. Trochu se hádali, kdo si to vezme. Za mnou nikdo nepřišel.
Zbylo jí všechno. Nezbylo jí nic.
A Honsová se třásla a blábolila, že jim dala život a dala by jim ho znovu, ale neví, proč sou takoví, proč, proč jenom sou takoví… a pak zase hned, že je chápe, ale je to všechno strašně složitý a Čumpelíková, katolička jedna na ní řve: Ty komunistko jedna, to máš za to, že si žila bez Boha a pak jí hned zvadne hlas, protože si uvědomí, co řekla a že ona přece věří v Krista Spasitele a všechno dělala, jak říkal ON a taky tady je a je to v prdeli, a obě něco říkaj a jedna neslyší druhou, protože nářky se anulujou někde uprostřed místnosti, tam kde je NICOTA.
Chvíli sem stál mezi jejich slovama, který obviňovaly lidstvo, jako mezi Charybdou a Skyllou a přemýšlel, co na to říct a pak sem odešel tiše z místnosti a nechtěl sem tu bejt a tak sem se vrchní vymluvil, že mi je blbě a musim domu a šel sem do rockáče, což byl muj domov číslo dvě, akorát vylepšenej o to, že se tam daly koupit panáky a pivo a trocha trávy a všechny ty věci sem použil, abych se s tim nějak vyrovnal, ale fungovalo to jenom pramálo.
Druhej den sem se tam vrátil.
Byli tam všichni.
Kromě těch, co si včera odvezli důchody.
Tim pádem se vzduch pročistil o mohli sme pokračovat dál, čelem k smrti.
…
ukázka z chystaný novely s pracovnim názvem Já, něžný robot.