– No a tady na horách musíte
počítat s tím, že je to vždycky o něco horší,
dodá s vážnou tváří…no do prdele, to
bych fakt neřek…jedeme už ven…moc daleko vidět není,
tak od tyče k tyči, o nějaký stopě nemůže být
řeč, všude jsou ledový plotny nebo navátý
plochy udusaný větrem…vítr nás valchuje
zprava, hrany sjížděj po ledu.
Vyšlápnem na hřeben, ohlížím
se po ostatních. Čekám otočenej zády k větru,
opírám se o něj a on do mě. Symbióza, než mi
dojdou síly…zatím všeho dost, snídaně uvnitř
se rozpíná a bicepsy mi hrajou, těšim se, až se to
rozjede, až ramenama rozrazim vzduch, až budu první, až
spadnu na ledovou plotnu, až mě bude všechno bolet a nebudu moc
vstát a budu chrchlat všechny ty civilizační sračky
z plic ven. Těšim se, jak mě dostanou na hřebenech, na bílejch
pláních, ledoví psi, vzteklí psi skučíčí
ve vichru, kterej se valí na celou tuhle bílou zem
nikoho…
Sjedeme dolu, mezi stromy, kde to fičí
míň. Místo očí mžouravý štěrbiny.
Děláme nějakej okruh, pak to vezmem 4 kiláky lesem
první zónou. Někdo to před náma vyšlapal, ale
stopa se pomalu ztrácí. Kde asi vyjedem?
Je to dobrý, jsou tam tyče a po
kiláku rozcestník, utlučem hůlkama návěvy na
tabulkách a můžem přečíst, kde to jsme…aha,
kousek odsud chata, krb, čaj, toaleta, týpek s plnovousem
vypadá, jako kdyby ho Krakonoš vyprd…kostkovaná
košile a kšandy, sere na módní trendy a dělá
to tu už dobrejch 30 let. Nějaký pitomci v červenejch
bundách Craft mu jsou u prdele…má recht…
Vylezem z chaty, když na sněžnym
skůtru přifrčí týpek v červený dlouhý
bundě, HS. Něco mumlá do vysílačky, někoho už asi
hledaj, ale nám neřekne nic, jen nás přejede a valí
dovnitř…na čaj nebo pokecat s Krakonošem. Se neposerem…jedeme
dál. Za chvíli bude tma a musíme se dostat přes
hřeben zpátky…
V kukle jen malá štěrbina…masy
ledovejch jehliček…všude bílá smršť…nohy široko
od sebe…všechny svaly napnutý…směju se…jsem…
Z mlhy před náma vylomozí
temná hmota rolby, přeřvává se s vichrem. V
kabině dva HS. Stahujou okýnko.
-
Tam nemůžete! Je to vo hubu!
řve na nás z jednoho metru… -
Musíme na Boudu! Bydlíme
tam! -
Vykašlete se na to a vraťte se!
Válí to tam lidi po zemi! Jdou za náma!
Podíváme se do mlhy za
rolbou. Tam se vypotácí skupinka skialpinistů na
sněžnicích, lyže připnutý na batohách trčí
nahoru jak praporečníkum samurajský jízdy.
Poražená armáda…
-
Fakt se na to vyserte a vraťte
se! – Zařve ještě jednou HS z kabiny, pak zatáhne okýnko
a rolba se hne dolu z kopce… -
To zvládnem! Dáme
to! – řvu v euforickym stavu… -
Hovno! Vracíme se! Sám
to nedáš! Zklidni se vole! Je to fakt drsný!
Vim, že je to drsný. Chvilka
přemejšlení. Ještě jsem Alici neudělal ty děti a
nepostavil ekologicky vzornej domek…
…Jedem zpátky. Přespíme
v chatě pod hřebenem. Chlap za pultem má radost, že má
štamgasty, dáváme pivka a pak flašku vína.
Venku vyjou ledoví psi. Žárovky
občas bliknou, z televize se na mě taky dívaj…kožený
tváře vysvětlujou, že tohle je politicky opravdu
neúnosný…postavil bych je všechny na mráz…postel
s masivní pelestí, škrobený prostěradlo, někde
v dálce se tlučou okenice. Prásk, prásk…spánek.
Sen.
Druhej den otevřu voko. Ticho. Přes
okno se derou paprsky slunce. Otevřu ho a všechno je jak
vyžehlený. Vylezu před boudu, slunce je cenťák nad
obzorem, šplhá vzůru, všechno je blankytně modrý,
sníh se třpytí jak největší poklad. Horkej
čaj a rohlík s džemem. Navlíknout na sebe polosuchý
hadry, ponožky uschly, mažem na naši chatu přes hřeben. Otáčim
hlavou jak na lafetě, je to krása, chce se křičet…
Naše chata. Převlíkem ponožky
a pokračujem dál…všechno je jak rozsvícený.
Jiskří to a třpytí to. Sněžka a zástupy
polskejch turistů v polobotkách…na zledovatělý
cestě vzhůru visí jak hrozny na řetězech, co lemujou
cestu. 90% se jich vrací…tohle není Václavák…i
když sem vede cesta s kočičíma hlavama. Když se ohlídnem,
ze severozápadu se zas žene temnota. Kovově šedý
mračna, za chvíli se dotýkaj hřebenů a přelejvaj se
přes ně…nevadí, jdem nahoru, vracet se nebudem.
Nahoře je něcojakomekdonald. Polskej.
Hranolky za 10 zl. Polka ví, co je čaj, hrajou tam Led
Zeppelin. Pak Doors…Riders on The Storm…v boudičce vedle zas
pohledy a turistický známky, vysokej vousáč
poslouchá pohodovej jazz a říká, že ty známky
jsou dneska kurevsky drahý, tak dvě lepim na pohledy, pro
mámu a tátu…
Cesta dolu je zážitek. Zas to
kolem mlží a bunda profukuje. Zjištuju, že běžky jdou v
poho připnout na skialp bágl…a s hůlkama už je to
pohoda…ne tak pro ty s polobotkama, co se předtím vyšplhali
jakžtakž nahoru…dolů to jde vždycky hůř. Proti mně statnej
Polák s mačkama na pohorách, tomu se to vyšlapuje –
říkam mu: Mačky to je pohoda! Nechápavě na mě
kouká, pak se rozculí : Nebojam se vlka, nic…Nohavica
ví, jak to myslel…
Od Sněžky to vede uzemím
bílýho Inferna…totálně zamlženo, naprostý
ticho. Všechno visí v bezčasí, jedinej zvuk je dech
do kukly a šustot běžek po zledovatělym sněhu. Sníh je
vytvarovanej po jemnejch vlnek, svět je křivka, všechno je ladný,
i tady pojít by bylo za odměnu…
Byl jsem tam čtyři dny. Ten den, co byla vichřice, se ztratilo 9 lidí pod
hřebenem, kterej jsme chtěli přejít. Rozfoukalo je to jako
stébla trav. Dva zahučeli pod lavinu. Vzala je okrajem a
vyhrabali se sami. Ostatní byli během noci nalezeni. Všichni
podceňujem přírodu. Všechno jsme domestikovali, všemu
rozumíme. Jenže stačí vylézt nad tisíc
metrů a přestane to platit. Polobotky tady nestačej. Tam na
bílejch pláních vládnou jiný
zákony. Žijou tam jiný bytosti. Chtěl bych se pořád
nadechovat jako tam, zhluboka, čistě.
Otevřu maily, přečtu si to všechno,
začnu zvedat telefony…hrozně to smrdí, než si na to
člověk zas zvykne. Je to moc hluku. Moc řinčení a moc
slov.
Chtěl bych se vrátit na bílý
pláně…