NÁHORNÍ PLOŠINA,
KULEČNÍK OBRŮ,
vynesený démony do výše
pětitisíc metrů
V roce padesát před branami
jeho hlavního města
padlo devadesát tisíc
lučištníků.
Svět na to zapomněl, neboť svět
propadl zapomenutí a nedělá
nic jiného.
Vpadli sem Číňané
beze svých básníků,
zato
se svými nestvůrami. Vpadli sem
pro wolfram, uran, olovo a zinek,
jehož je ta země plná. Vpadli
sem,
aniž byli schopni poklady vytěžit,
takže jim nezbývá než
dřepět, srát pod sebe
a špinit vysokohorský vzduch.
Svět na to zapomněl,
ale svět se zabývá jen
dvojím : zapomenutím
a nekonečným zbabělstvím.
To dělá
na svou ostudu před horskými
majestáty,
zasněženými štíty
a tichem tekoucím jak med.
napsal Ivan Diviš někdy v 90tých letech 20 století.
Celý týden jsem
přemýšlel, co o Tibetu napsat. Co mám dělat? Kam s
rukama? Kterou vlajku pověsit doma přes monitor, až se na to
nebudu moci dívat ?
Neřekl bych, že teď znám
odpověď. Poezie nenabízí řešení. Jen dočasný
vhled. Někdy.
Jen doufám, že v jednom se
básník mýlil. A že svět tak docela nezapomněl
a nezapomene.