Je mi 5. K obědu je kus flákoty, vařenej brambor a
mrkev.
Začnem cinkat příborama, když táta řekne mámě:
„ A kde je pivo?“
„ Jo. Promiň.“ Odskočí mamka k ledničce a postrčí před
taťku orosenou zelenou lahev.
„ Neměli hnědý?“
„ Promiň, neměli.“
„ Otvírák!“
„ Tady je.“
„ Sklenice.“
„ Už se nese.“
Taťka přiloží otvírák, naběhne mu žíla na bicepsu, sykne to
a po jeho tváři se rozběhne úsměv. Mamka se může sklonit nad talířem. Sestra
potřebuje nakrájet flákotu.
Orosená láhev se naplní magickejma bublinama. Taťka do sebe
vyklopí sklenici, nalije jen po dně, podívá se na mě a řekne:
„ Napij se.“
„ Táto!“ hlesne mamka.
„ Ale no tak, je to chlap.“
Vím, že se budu muset napít, protože jinak nebudu moct vstát
od stolu a pustit se do Merkuru.
Vezmu nabízenou sklenici oběma rukama a usrknu.
„ Éééé…fuj…“
„ Chacha…není to chlap, ještě ne.“
„ Je to hnusný.“ Řeknu a rozkrojim bramboru.
„ Ale počkej. Jednoho dne ti to zachutná. A dojez tu mrkev!“
Pro dnešek mám klid a tak pozoruju bubliny v lahvi,
který rostou a šplhají se jedna přes druhou a pak pukají a zanechávají po sobě
bílý stopy jako slimáci po dešti. To mě fasicnuje tak, že dojídam jako poslední
a čokoládovej bonbon pro vítěze pravidelný soutěže o nejrychlejšího jedlíka tak
získává taťka, kterej ho daruje sestře, protože ta se rozbrečí, až se jí nos
celej přikrčí.
Jedno mi ale pořád vrtá hlavou. Proč to taťka pije, když je
to tak hnusný. A proč to po obědě pije i mamka, která když si myslí, že jí táta
nevidí a obrací do sebe nedopitý lahve. Vždyť sama říká pořád tátovi, aby to
nepil.
Asi to bude jedna z těch věcí, který pochopim, až budu
velkej jako oni. Jak to občas říkaj.
Dojim mrkev, odšoupnu se od stolu a vstanu. Krev se nahrne
do hlavy. Popojedem. Další level.
Ležim v posteli, je hluboká noc. Za těžkejma záclonama
pableskuje měsíc. Všude je ticho, jen trubky od topení si škrábou hřbety o
beton, ve kterym jsou zapuštěný. Slyšim je a ve snu vnímam jako bytosti, který
taky mluví. Proč by taky ne, je mi pořád 5.
Do snů se přivalí křik. Prásknou dveře, pláč mamky a křik
taťky. Něco o chlastání. Slyšim, jak se v předsíni něco kácí. Pak ticho.
Tichý pláč. Otvíraj se dveře od pokoje a dovnitř se ztěžka vevalí taťka.
Naklání se ke mně nad postel, cítím těžkej dech, kterej smrdí kouřem a pivem,
říká něco o synáčkovi, miláčkovi, ale dělám, že spim. Vysype mi na do peřin
šustivej proud bonbonů a začne plakat. Jeho velký, hrubý ruce mě hladí po
tváři.
Pak jde k postýlce moji sestry a dělá to samý.
„ Já vás tak miluju.“
Zavřou se za nim dveře. Ještě je trochu křiku. Sestra se
probudí a vleze si ke mně do postele. Tulíme se k sobě. Čekáme, až všechno
zase utichne a ráno nás tak najde mamka s kruhama pod očima a taky se
rozbrečí. Nějaký bonbony jsme snědli, takže nás vyžene hned vyčistit si zuby a
zatím co rovná naše peřiny a prostěradla, tak jí arytmicky skáčou ramena.
Pak když se rozvedou, tak je mi to jasný…za všechno může
chlast, i když mi oba říkaj, že musim počkat, až budu velkej a všechno to
pochopim.
Ke komu chceš jít?
Koho máš radši?
Všechny.
21 let. Sedim na lavičce, je sobotní odpoledne a kolem se
převalujou zástupy měštáků shánějící tu pohovku a tam lampu, co se k ní
hodí.
Sedim tam s Luďkem, básníkem lokálního významu,
v hlavách máme vraženou včerejší noc a hodiny prokecaný o Baudelairovi a
Rimbaudovi, o rozrušování mysli, o tom, že musíme jít dál, když chceme poznat
skutečnost, že nestačí popisovat slovama to, co všichni víme, musíme všechny
slova svrhnout, zadupat do země, rozbít na prach, na střepy…podáváme si
průhlednou láhev s ginem a všechno je tak ostrý jako žiletka.
Na celym světě není síla která by zadržela můj mozek
pracující k políbení můzama. Můzy jsou vlastně jenom kurvy v mym
harému. Všechno mi patří a všechno jsem. Nemám žádné mezery a žádné pochyby. Jsem
jenom já a pulsující slunce, který polejvá všechny jednostejně svou září…a já
to cítím, já to vím. Slova, který můžu vyprávět, jsou silný jako tóny, co
zbožily hradby Jericha.
Hm. Tak tohle je ten alkohol?
Dřevěný prkna, co podpíraly můj zadek mizí. Je mi o pět let
víc. Poznal jsem víc příběhů.
Matěj, co 7 let chlastal a hulil v Itálii. Bývalý
přední okresní punker. Bystrej mozek, přesný postřehy, kapela druhej Visací
zámek, sláva unikla jen o píď. Teď jenom kouká přes povadlý víčka, co se kolem
něho děje. Shání drobáky na prvního krabicáka, aby byl v pohodě…pro tenhle
den…
Luděk, bývalý básník lokálního významu se proměnil
v trosku lokálního významu. Brousí kolem hospod se stovkou vyžebranou od
svý matky, aby ji proměnil na několik piv a krabku startek. Udržuje hubu
v pochodu, aby promlouval o tom, co všechno mohl udělat, kdyby…všechno
nebylo proti němu…
Desítky bezejmenných týpků s pokerovanym předloktím mě
v hospodě oberou o jedno, dvě piva a vykládaj něco o moudrosti života a jak
je ten posranej život krutej.
Život je krutej, ale když sevřeš v ruce vychlazenej
lahváč, tak budeš v pohodě. Aspoň takhle to visí na každym rohu. Z každýho
posranýho billboardu. A neznámý alkáči z hrobů vystrkujou vykostěný
fuckováky.
Proud šustivejch bonbonů každýmu, kdo tohle vymýšlí…