Přišel za mnou známej a tahá mě za ruku:
-Hele vole, nějaká holka si podřezala na hajzlejch žíly a odváží jí sanitka. Neni to tvoje sestra?
Šel sem se podívat a byla to ona.
Blábolila něco o zasranym lidstvu, když jí nakládali.
-Sice s tebou souhlasim, ale nemusíš z toho dělat takovou frašku.-volal sem za sanitkou, která odjížděla do noci. Pak sem se vrátil za blonckou, ale už se muckala s někym jinym.
Zasraný lidstvo.
Šel sem se domů vyspat.
Druhej den ráno mě vyzvednul táta a jeli sme se za ní podívat.
Byla neděle a on byl nasranej, protože v neděli se nemá dělat nic, kromě polehávání před televizí a sledování sportky.
Sestra měla obvázaný předloktí a tvářila se tak provinile, že sem jí tam nechal celou krabičku gauloiasek a poplácal jí po rameni se slovy:
-Neblbni. Když se chceš zabít, musíš řezat podélně.-
Ještě asi tak 20x mě neposlechla, takže jí ty sanitky pořád vozej sem a tam na náklady daňovejch poplatníků. Je to jako seriál.
Možná si říkáte, proč to sem píšu.
Protože v blázinci koneckonců může skončit každej.
Taky sem jednou v noci stál před výlohou obchodu s elektronikou a všechno přestalo dávat smysl. Proč žiju? Abych používal kalkulačky?
Šel jsem k telefonnímu automatu a zavolal linku 150. Nebo 155. Nevim už. Byl tam takovej štítek, podle kterýho sem to vyťukal.
-Chci do blázince.-řek sem mimo jiné.
Tak mě tam odvezli.
Bylo mi tam dobře a nechtělo se mi zpátky.
Ráno nám dali snídani. V poledne oběd. Večer večeři. Mezitim sme chodili okopávat brambory a kouřili na verandě.
Bylo to jako rekreace.
Dokonce sem tam ošukal jednu pacientku. Nebo spíš ona mě.
Proč to sem píšu?
Protože chci abyste vědělil, že touhy nás neopouští ani za branami blázince.
Pořád sme ve vleku.
Za necelej měsíc sem byl zpátky za barem, cucal pivo a kouřil gauloiasky a vykládal lidem kolem sebe: Hele není to tam tak špatný, jenom se musíš umět s doktorama domluvit. Žádný pilule, jasný? Ani elektrošoky, viděl sem Přelet nad kukaččím hnízdem.
Lidi mi stejně nevěřili a ostražitě mě pozorovali, jestli se mi v očích neobjeví nějakej divnej lesk a nezačnu kolem sebe máchat žiletkama. Nebo tak něco.
Nejdřív sem se tomu smál, ale pak sem se doslechnul, že sem svoje bejvalý ženský mlátil a vůbec se projevoval šíleně. Jak to, že sme si toho nevšimli?
-Vždycky sem věděl, že je divnej.
-Já taky, měl takovej šílenej pohled. Vždycky když sem s nim hrál kulečník, tak sem měl strach, že vezme tágo a vrazí mi ho do oka.
Tak sem se odstěhoval z města do ještě většího města, kde mě nikdo neznal.
Kdykoli se ale vracim do rodnýho města, vim, že tyhle kulečníkový borce potkam a budou mít strach, že schovávam pod kabátem brokovnici a přišel sem si to s nima vyřídit.
Moje sestra byla v blázinci.
Já sem byl v blázinci.
Všichni sme pořád nějakym způsobem v blázinci.
Neměli bysme z toho ale dělat frašku.
Věci se prostě dějou, než úplně skončí, můžeme si užít trochu legrace s názvem život.
Třeba zrovna dneska mi volali z blázince:
-Vaše sestra se nevrátila z vycházky. Jste jejím opatrovníkem, potřebujeme váš souhlas k tomu, abychom vyhlásili pátrání a zapojili policii.
Třeba už někde leží na nejbližší diskotéce se žílama přeříznutýma podélně. Třeba.
Podle mě ale ne, protože mě nikdy neposlouchala.
Třeba jenom někde blábolí o zasranym lidstvu.
A proč vám to všechno tady vlastně píšu?
Protože teď byste se všichni měli okamžitě přitulit k těm, který milujete, ať už je to kočka, pes nebo člověk a vdechovat tu vůni, která život dělá tak sladkym.
Protože sou lidi, který to necítí a nikdy cítit nebudou.
Protože už jenom kvůli nim musíte bejt šťastný.
Tak proto.
A taky proto, abyste se nebáli těch, který se vrátí. V 99% případů opravdu žádnou brokovnici pod kabátem schovanou nemají.
…
P.S. slibuju, že na blogerskou párty určitě žádnou nepřinesu.